Byli jsme pár let po svatbě a já bych patrně i dnes jednala stejně jako tehdy, ovšem s tím rozdílem, že reakce manžela by byla po těch letech asi jiná :-)
Hodiny ukazovaly něco kolem druhé hodiny po půlnoci, já se vzbudila a nevím proč, pohlédla jsem z okna na ulici. A zpozorněla jsem, protože uprostřed ulice, přímo pod našimi okny, ležel zřejmě schoulený pes.
Jsem osoba útlocitná, ba přímo někdy až přespříliš, pokud se jedná o děti nebo zvířata. Nemohla bych usnout, když tomu pejskovi něco tam dole je… proč tam, chudák, leží uprostřed ulice? Co se mu stalo? Vyhodil ho nějaký surovec či ho srazilo auto? I vzbudila jsem manžela a donutila ho, aby se šel dolů podívat, jestli je to skutečně pes, a já se zatím chvatně oblékala a zvažovala, jak se dává první pomoc psovi, protože psa jsme nikdy neměli. On šel ze třetího patra v pyžamu a rozespalý vyplnit můj příkaz…
Než jsem se stačila doobléct, byl zpátky, funící a nabručený, praštil s sebou na postel a zavrčel: „Teda, až budu v práci vyprávět, jaks mě donutila v noci jít se podívat na ulici na kus smotaného starého hadru, to se asi budou divit, jakej jsem blbec!“
