Sedím v centru španělského města Murcia. Není to letovisko plné zahraničních turistů, je to město, kde žijí Španělé své normální běžné životy. Jedním z důsledků toho je, že tady v mnoha podnicích s angličtinou moc neuspějete. Což je v dnešním globalizovaném světě více než sympatické zjištění. Jídelníčky jsou ve španělštině, anglické názvy jídel jsou v nich na druhém místě, mnohdy tam vůbec nejsou. Ale na každém jídelníčku je slovo tapas. A pod ním soupis něčeho. V každém podniku něčeho jiného. Jak tuto zapeklitou situaci řešit? Co si dát? Co mi vlastně přinesou? Je to krásná nejistota, která se už nyní vidí málokde. Tady naštěstí ještě nepronikl ten pitomý zvyk z turistických letovisek, kde je každé jídlo zobrazené na fotografii, aby turista věděl, jak v místním podání vypadá špíz nebo sýr na grilu. Ano, v Murcii, je ještě svět v pořádku.
Podnik s názvem La Tienda Susano ultramarinos vypadá sympaticky, protože na jídelním lístku mají zažloutlou fotku nějaké rodinky. Tipuju, že pochází tak z dvacátých až třicátých let minulého století. Beztak jsou to zakladatelé podniku, odhaduju. Takže se usazuju u stolku před vchodem a ukazuju na slovo tapas na jídelníčku. Slečna mi posunky naznačuje, že bude dobré jít dovnitř. Sune mě k pultu s mísami něčeho podivuhodného. Mám si ukázat, co chci. No jasně, nač by se Češka měla s Španělkou trápit angličtinou, když ji obě ovládají mizerně. Jenže já myslela, že tapas jsou malé kousíčky pečiva obložené různými dobrotami, něco jako české jednohubky. Tady jsou za tapas označené hromady rybiček, různé salátky, dokonce i něco, co připomíná dort, jenže je to španělská omeleta. Prostě se z toho kousek ukrojí a je to taky tapas.
Tapas je evidentně cokoli, co je malé nebo je toho trošku. Například to, co mi slečna právě nanadává na malý talířek a jmenuje se to Habitas con Jamón y ajos tiernos. Takže zjistění je překvapivé. Tapas může být miniobložený chlebíček stejně jako kousek omelety nebo třeba lžička salátu. Podstatné je, že je to malá porce, ideálně hodně různých malých porcí.
Stejně jako jsou tapas různorodé, různorodá jsou i vysvětlení toho, jak vznikly.
Jedním z nich je, že si Španělé zakrývali skleničky s vínem plátkem pečiva nebo sýra nebo šunky, aby jim do nich nelítali komáři, mouchy a jiná havěť, které je v teplých letních večerech hodně. Dělali si jakési pokličky. A protože se poklička řekne španělsky tapa, vznikl název tapas, protože mezitím ty pokličky samozřejmě pojídali.
Další vysvětlení je, že malé porce jídla k pití zavedl španělský králo Alfonso X., který byl velký jedlík a protože už jeho tělesné rozměry a zdravotní potíže dosáhly obřích rozměrů, lékaři mu doporučili jíst malé porce. Takže se prý malé porce rozšířily po celém královském dvoře a postupně po celé zemi. K čemuž se váže ještě další legenda. Rozšířilo se to hodně proto, že král zjistil, že když u pití vína pojídá malé porce jídla, nenamaže se tak rychle. A usoudil, že bude dobře, když se rychle nenamažou ani poddaní. Potíž je v tom, že tento příběh je přisuzován různým španělským králům, ale to je už asi v podstatě jedno.
Další verze? Španělé jsou zvyklí večeřet velmi pozdě. Běžně se tady několikachodové večeře začínají podávat až v deset večer. Přes den je horko, na velký oběd není chuť. Španělé si tedy dávají malé porce různých jídel a tudíž jsou v deset večer v kondici, poměrně hladoví a připraveni na velkou večeři. Kterou pak tvoří kromě hlavního jídla a spousty vína samozřejmě i spousty dalších tapas.
S tapas se potká každý, kdo zavítá do Španělska. Není před nimi úniku. Jde jen o to, v jaké jsou podobě a v jaké části země se to stane. Faktem však je, že když si člověk objedná víno, automaticky mu k němu nějaké tapas přinesou. Bývá v ceně vína, ale záleží samouzřejmě na druhu podniku. Někde to bude jen miska obyčejných arašídů, jinde talířek vysoce sofistikované směsi, nad kterou se dá hodiny bádat, z čeho se vlastně skládá.
Kdo se chce s tapas opravdu seznámit, měl by z turistických letovisek vyjet občas tam, kde žijí převážně Španělé. A jít do podniku, kde sedí převážně Španělé. Takové jsou třeba právě ve městě Murcia, do kterého se dá dojet z letoviska Mar Menor. Protože, i když přímořské letovisko je turisty oblíbené, město Murcia ve vnitrozemí si zachovává svou hrdost a tradice. A to turistu donutí zvednout zadek, dojít si pěkně dovnitř podniku k vitríně, ukázat si prstem na něco, co se mu líbí, ale neví co to je a pak čekat, jak to bude chutnat. Jistotou je, že to bude malé, ale božské. Bude to to pravé tapas.
Scarlett Wilková pro i60
