Probouzím se po šesté hodině a rychle se rozhoduji, že si svoji alespoň minimální porci kroků vyberu hned teď. Nohy mě vedou za město. Je tam zbytek historické Lužické cesty, při níž stojí má oblíbená kaplička V Jirchářích. Však jsem vás s ní už jednou seznámila. Přestože není ani sedm hodin, slunce svítí jako o závod. Roudnice za mnou je ve slabém oparu, zato majestátní České středohoří se z obzoru úplně ztratilo. Jen na konci vyjetých kolejí v obilí se dá tušit Házmburk.
Po obou stranách polní cesty se rozprostírají do nekonečna zlátnoucí obilné lány. Nechápu, kde klásky berou sílu k růstu, země je jako beton a cesta je pokrytá vrstvou jemného prachu. Nad hlavou mi zpívají skřivani, po zádech mi stékají pramínky potu, a přece se ještě nevrátím. Za horizontem se už brzy musí objevit kaplička. Svítí bíle už z dálky a já u ní jako obvykle chvíli posedím, srovnám si myšlenky a poděkuji za to, že tu můžu být. V dálce ze zlata vykukují věže chrámu doksanského kláštera a jen se chvějí v horkém vzduchu.
Je čas jít domů na snídani. Nohy mám obalené prachem, ale v duši klid. A to jsem ještě netušila, že bonusem k ranní vycházce bude rehek, sedící na zábradlí schodů do našeho domu. Děkuji.
Můžete porovnat, jak stejné místo vypadá jindy Mé oblíbené místo od jara do zimy
