Protože se pomalu, ale jistě blíží podzim, chci se s vámi podělit o své vzpomínky na zahrady Versailles. V Paříži jsme byli na podzim už před lety a jako správní Češi jsme chtěli vidět všechno, co se dá stihnout během víkendového pobytu. A tak jsme ze všeho nejdřív zamířili na večerní prohlídku Louvre, abychom neztráceli nic z drahocenného času. Ponořili jsme se do mého oblíbeného starověku a stihli vidět téměř všechny památky, které se podařilo ukořistit předchůdcům Napoleona i všem dalším. Díky počasí i večerní době nás bylo v Louvru pár. Chodit po setmělých, tichých chodbách a sálech mezi mumiemi, armádami vešebtů, kanopami a pak si sednout u slavné Lví brány a pohlédnout do tváře busty krále Ašurbanipala, zatímco venku bubnoval déšť na okna, to byl zážitek nezapomenutelný, až tajemný a strašidelný ! A zůstává mi pořád v paměti (zatím). :-))
Jak je naším zvykem - téměř vždy bez průvodců, pouze s mapou - jsme se vydali sami na vlastní pěst, abychom prošli také známý hřbitov Per Lachaise – což je téměř město ve městě, a postáli u všech těch známých proslavených, kteří tam odpočívají. Prolétli jsme samozřejmě i všechna ostatní místa, která se v Paříži musí vidět.
S průvodkyní jsme jeli jen jednou, a to do Versailles. Ráno při odjezdu autobusem pršelo. V autobuse jsem udiveně sledovala v ulicích osvětlená okna domů, kde se lidé chystali do práce – většina totiž neměla záclony, a tak jsem měla až nepříjemný pocit, že lezu někomu do soukromí a málem jim vidím do talíře a hrnků, co si dávají k snídani.
Po příjezdu do Versailles ostatní účastníci zájezdu volili prohlídku zámku, zatímco my se rozhodli věnovat čas venkovním prostorám s tím, že do zámku se určitě ještě jednou někdy podíváme také. Bohužel v tuto pozdní podzimní dobu už nebyly v provozu fontány, a tak jsme o pohled na vodotrysky byly ochuzeni.
Stála jsem na schodech, kde král Ludvík vítal Angeliku, markýzu andělů. Obdivovala nádherné scenérie a velikou nádrž uprostřed, na které se jezdilo s lodičkami. Byla u vytržení, co dokáží versaillesští zahradníci všechno vystříhat z keřů a stromů. V duchu viděla kočáry, kterými tu po širokých cestách projížděla šlechta. Prošli jsme, co se dalo, málem že ne v klusu, protože jsme se báli, aby nám neujeli s autobusem a my pak nemuseli do hotelu stopem. Ale procházka stála za to, posuďte sami podle mých fotek.
Celou dobu jsem si kladla jedinou otázku: co by tomu asi řekla šlechta včetně všech těch Ludvíků, že se jim tam dnes projíždí po lodičkách „obyčejní“ lidé ? To je zřejmě v jejich době vůbec ani ve snu nemohlo napadnout, to bylo prostě nepředstavitelné, asi jako my dnes nevíme, kdo všechno se bude za chvíli prohánět po Měsíci a po Marsu! :-))
