Chci se tajně vdát a ještě nevím, v čem. Se svojí útlou postavičkou to budu mít těžké, protože ve Zverimexu svatební šatičky na slonice nevedou, asi se slonové tak často nežení. Než se polepší, musím se poohlédnout po jiném obchodě. A zase surfuju a hledám. Tolik krásných šatiček, ale jak se zpívá, pro boky jako skříň moc velký výběr není. Konečně natrefím na trochu slavnostnější šaty a objednám tu největší velikost. Barvu vybírám bleděmodrou. Oblečené na modelce vypadají úžasně. Čekání na zásilku si zpestřuji opětovným hledáním a uklidňuju sama sebe, že jsem vybrala dobře. Znova a znova si prohlížím šaty na fotce. Kriticky musím uznat, že modelka, bohužel, má o padesát kilo méně než já. Ale změřila jsem se správně, tak snad budou dobře vypadat i na mně.
Balíček doručen, hurá. Na první pohled se podobají těm z obrázku, ale na druhý pohled už začínám mít pochybnosti. Nasoukat se do nich, nasoukám, což o to, ale zdaleka se v nich nepodobám modelce na webu. Popravdě řečeno, mám na sobě trochu lepší noční košili, ve které jsem narvaná jak jitrnice a každý špek se pod šaty vlní jak písečná duna. To teda budu nevěsta! Snad by to trošku mohl zakrýt velký bílý šátek, který bych měla ležérně přehozený hlavně přes ty kredenciózní boky.
Kamarádka mi přinesla ručně háčkované zlaté šaty, které měla na svatbě syna. Zkouším je na ty modré šaty natáhnout. Barvy k sobě moc neladí, už taky proto, že jsem se rozhodla pro kombinaci modrobílou a tohle už je třetí barva. Ach jo. Asi otázku šatů ještě uložím k ledu. Třeba do svatby ještě nějaké kilo shodím. To určitě, právě jsem banánkem v čokoládě obalila nervičky, když řeším ty šatičky!
Svatby v seniorském věku moc časté nebývají. A proto jsme požádali Helenku, aby o svatbě, jejích přípravách, ale i nejrůznějších pocitech svých či svého nastávajícího, psala blog. Helenka souhlasila, a tak od dnešního dne sledujte její "Blog novomanželky".
