Ráda bych se s vámi podělila o naše zážitky z cest po Sicílii. Protože jsem nevěděla, co zvolit, a fotografií mám záplavu, musím „svůj malý cestopis“ rozdělit do třech dílů, a sice s názvy Etna, Syrakusy a Cesta na sever.
Naším strategickým místem pro výjezdy se stal hotel Atlantis a samozřejmě ležící málem pod Etnou. Dlouho jsem váhala usadit se tak blízko, ale snad to Etna ještě nějakou chvíli vydrží a neukáže nám svou sílu v plné nádheře, doufala jsem. O to bych totiž ani v nejmenším nestála. Obdivovala jsem odvahu lidí postavit si vesnici přímo na jejím úbočí. Já, postižena jednou ze svých bývalých profesí, jsem Etnu co chvíli pro jistotu kontrolovala z okna hotelu a po očku ji sledovala, když jsme jeli kamkoliv. Pořád kouřila, potvora, nedala si ani na chvíli pokoj! Nevěřila jsem jí ani trochu navzdory tomu, že tam vede lanovka téměř až k vrcholu, v zimě se tam lyžuje a v létě tam proudí zástupy návštěvníků – holt byznys je byznys a kdo chce kam, pomozme mu tam.
Vyjeli jsme na parkoviště u Etny autem a pak se vyvezli ještě kus lanovkou. Dál se muselo jet speciálními malými mikrobusky až k vrcholu a potom asi pěšky, a to jsem teda odmítla. Nejsem totiž čumilem za každou cenu – Etna je nevyzpytatelná, stále kouří a občas vyplivne rozžhavené kameny do celkem slušné vzdálenosti a už se několikrát stalo, že lidé byli popáleni zrovna tak, jako na Liparských ostrovech. Moje touhy dobrodruha zas tak dalece nesahají a na plameny se můžu podívat do kamen na chatě.
Etna nás ovšem odměnila za „odvahu“ překrásnými pohledy shora. Pohledy na nespočet kráterů a kráterků (nemá totiž jen ten jeden nahoře) a v dálce bylo vidět i město a moře.
Byl to úžasný zážitek a jsem ráda, že jsem překonala svou nedůvěru – promiň, Etno, ale jednou mi to celkem stačilo a odteď tě budu sledovat jen v televizi ! :-))
