A je tolik očekávaná sobota 5.10. Mám nakudrlinkované vlásky pod klobouček. S obavami sleduji vývoj počasí. Dle předpovědi se citelně ochladilo a chčije a chčije a předpověď pro Bohumín - celý den stejně.
Ženich vyzvedl v cukrárničce dortík, který už na své nakrojení čeká v lednici.
Náš nejstarší, sedmnáctiletý vnuk Michael se omlouval, že ho moc mrzí, že má příští týden něco důležitého a nemůže přijet na rodinné oslavy. Nenápadně jsem mu naznačila, že máme oslavy dvě, že klidně může přijet na tu první. S radostí souhlasil a zeptal se, jestli může přijet s přítelkyní. A teď jsou mlaďoši zde a Michael ještě netuší, že povede babičku k oltáři. O utajení se s ním domluvím až za chvíli, až mu budu v přízemí městského úřadu píchat svatební stužku na hruď.
Telefonem už se z místa činu ozval kameraman, který by měl náš jedinečný den zdokumentovat. Ale nebylo to bez zádrhele, původní kameraman odjel na Slovensko, kde bude až do neděle, ale nenechal mne ve štychu a sehnal za sebe náhradu.
Taky fotografku jsem ve čtvrtek sháněla jinou, protože holčina, která moc pěkně fotí a fotila nám před pěti lety šedesátku, onemocněla nemocí chabnutí svalů. Má to dědičné po matce, tu to postihlo asi před deseti lety a už jezdí na vozíčku. Tuhle mlaďoučkou to přepadlo před rokem v devatenácti a stále se to horší, tak se omluvila, že to opravdu nezvládne. Je to moc smutné, jak dovede někdy být život krutý. Ve čtvrtek u pedikérky jsem zabědovala, že nemám fotografku...a už mám, dala mi tip na svou kamarádku a ta slíbila, že přijde.
Další výbuch je kosmetička. Před slíbenou zkouškou se ve středu ozvala, že v sobotu má nějaké školení, ale že mi dá číslo na kamarádku, s kterou ve dvojici připravují nevěsty/účes a líčení/ ...a pak večer napsala, že se jí nemůže dovolat a už se neozvala. Tak narychlo sehnaná kamarádka mě teda trochu nalíčila, nabarvila moje kraťoučké řasy, napiplala něco na tváře a na rtech mám rtěnku, která tam asi dlouho nevydrží, protože si nevědomky utřu pusu - jen doufám, že ne do rukávu toho bílého saka :)
Snubní prstýnky jsou i s oběma občankami u Dimka v kapse, kde jsou taky dva velké kapesníky na slzičky. Začínám mít takové divné šimrání v žaludku. V klidu jsme se s nastávajícím nasnídali, takže není to hlad, je to takové vnitřní chvění. Ještě spolykat druhou snídani od farmaceutického průmyslu v podobě různobarevných bonbónků. Ani se nedivím Dimkově předpovědi, že já se vdovského důchodu asi nedočkám, že to naopak bude on, kdo v chystaném manželství přežije!
Po očku pozoruji ženicha. Má bleděmodrou košili a modrou kravatu. Na to, že je to jeho životní premiéra, vypadá podezřele klidně, ale do hlavy mu nevidím. A ptát se, jak se cítí? To se raději ptát nebudu, já ty jeho názory už slyšela tolikrát. Vždyť si jdeme jen pro razítko pro případný vdovský důchod. Připraveni, můžeme jít? Hlavně nezapomenout tašku s kytkou, kloboukem, ozdobou do kapsičky saka pro ženicha a stužky pro svědky a mlaďochy.
Nuže, vnoučku, nabídni babičce rámě, a můžeme vykročit z domu, kam se večer vrátím už jako vdaná paní.
Svatby v seniorském věku moc časté nebývají. A proto jsme požádali Helenku, aby o svatbě, jejích přípravách, ale i nejrůznějších pocitech svých či svého nastávajícího, psala blog. Helenka souhlasila, a tak od dnešního dne sledujte její "Blog novomanželky".
