Stejně jako k Waldemarovi jsem se vydal na Žofín k rozloučení s Kájou. Fronta přes Vltavu byla na dvě hodiny. Šlo to docela rychle. Cestou nám naléval sladký čaj Červený kříž.
Na ostrově bylo dost laviček, tak se dalo i posedět. Smutečních hostů bylo ten den asi 50 000. O všechny lidské potřeby bylo pečlivě postaráno. Jen dva lidé skončili v nemocnici. První padl policista, druhá klopýtla žena. Všude zněly Mistrovy písně.
V rudém režimu bývalo chmurno. Když se v TV objevil Gott, bylo to o něčem jiném. Zářila z něj radost a jásot… Zážitky z něj nás provázely několik dnů a rádi jsme si o nich vyprávěli. Rád jsem navštěvoval i jeho vánoční koncerty. Zpíval texty na všemožná témata. Humorně jsme je pak spojovali s běžnými lidskými situacemi. Třeba, co zpívá Gott, když jde na toaletu: Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? Když jde za děvčaty: To musíš zvládnout sám!
S prezidentem Husákem měl ale problém. Po zdražení cukru ho naštval svou písní: Kávu si osladím o trochu víc! Naučný slovník z roku 2000 psal o prezidentu Husákovi: Bezvýznamný politik z údobí éry Karla Gotta!
V Lucerně, při koncertu, ho dolní fanynky tahaly z tribuny za kalhoty dolů. Kulisáci ho zase vytahovali nahoru, na podium. Hrozilo ale prasknutí Mistrova oděvu! Nestalo se tak. Měl oblek šitý z kvalitní západní látky a s dobrými nitěmi.
Děkujeme Kájo, za mnohé radostné chvilky našeho života.
