Je pět hodin ráno. Ve světnici je chladno, kachlová kamna přestala sálat někdy kolem půlnoci a vysoukat se v půlnoční tmě z pod těžké houně, kterou jsem přikrytý, abych přiložil do kamen, to se mi věru nechce. Pod houní je teplo. Ale na pátou ranní vstát musím. Je třeba znovu rozdělat oheň pod litinovou deskou kamen, postavit vodu na vaření a jít obstarat dobytek do chléva a maštale. Kravka už bučí, i dvě kozy se přidaly, prasátka jsou ale v klidu, ta se nažrala večer nejvíc, však také sežerou kdeco. Kohout ještě nekokrhal. Na východě se červánky teprve nesměle barví.
Jdu vzbudit pět sourozenců, já jsem nejstarší. Nejmladší bráška celou noc kašlal, včera se nachladil, když spadl nešťastně do potoka. Táta s mámou vstali se mnou, chystají postroje pro koně, kterého nám půjčí bohatší soused. My vlastního koně nemáme. Předešlý nám pošel na záhadnou koliku a na nového jsme se ještě nezmohli. Dnes se bude svážet seno a skládat do seníku. Není to těžká práce, ale zdlouhavá.
Petrolejka na stole trochu čmoudí a vzduch v místnosti, která je současně kuchyní, jídelnou i ložnicí, je po noci kyselý a těžký jako v hrnci se šlapaným zelím. Na spodky, ve kterých jsem spal, si navléknu režné kalhoty a přes potrhané tílko režnou halenu. Jdu na záchod ven na hnůj, ale sourozenci si hned po probuzení ulevují do nočníků, které mají u lůžka. Venku je vzduch prosycený ranní mlhou a chladivou rosou. Z dálky lehký vánek přináší vůni tlejících jablek, které jsme včera shrabali ke kmeni jabloní, jež nám rostou za domem.
Na snídani bude cikorka a chleba s kouskem sýra. A pak už zapřáhneme koně do žebřiňáku a pojedeme sklízet seno na vzdálenou louku. Dá-li Bůh, pojedeme nejméně třikrát a svezeme všechno. Děda tvrdil, že od zítřka bude pršet, bolí ho kolena.....
Zní to téměř idylicky, že? Tak nějak si představuji, že by se rýsoval můj den, kdybych žil v rodině sedláka v nějakém malém poloselském gruntu s obytným stavením, chlévem, malou stodolou a roubeným haltýřem nad pramenem vody a psal by se třeba rok 1780. A kdybychom měli štěstí na dobrou vrchnost, které polnosti patří, tak bychom měli i trochu pěkný život.
Ale přiznám se, že bych ten svůj dnešní život za ten z konce 18. století neměnil. Na doby minulé vždy pohlížíme s pocitem, že tehdy bylo lépe. Nebylo. Byla to dřina, pot, strach, nejistota, hlad, nemoci, a semtam nějaké to veselení, aby se zapomnělo. Nicméně jednoduchost, prostota a absence zbytečnosti a nepraktičnosti v běžném životě minulých dob, to je stále lákavá inspirace i pro dnešní svět, zahlcený marnotratným nadbytkem. Jistě, lákavá jak pro koho. Pro mne ale určitě. A proto, když jsem přišel na Veselý Kopec, kde sídlí tzv. přírodní národopisná muzejní expozice lidového stavitelství z 18. a 19. století, čerpal jsem zde vnitřní sílu pro život inspirací právě onou prostotou a střídmostí tehdejšího venkovského života (byť velmi tvrdého, to nepopírám). Skanzen na Veselém Kopci není jediným muzeem v přírodě u nás. Je tu ještě skanzen Vysoký Chlumec, skanzen v Přerově nad Labem, skanzen ve Strážnici (nebo-li Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy), snad nejznámější Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, a jsou tu i malé lokální muzea v jednotlivých staveních, jako je Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova, a jistě ještě další. Ale Veselý Kopec mne uchvátil a vtáhl do atmosféry opravdové zemědělské osady v krajinné oblasti Železných hor, tvořené rozptýlenými zemědělskými usedlostmi, loukami, sady, cestičkami, potoky. Přišel jsem i ve vhodnou podzimní dobu mimo turistickou sezónu a mimo čas zde konaných slavností masopustu, jarmarku, dožínek, vánočních obyčejů nebo jen slavnosti brambor, kdy se tu ve mlýně pečou a rozdávají bramborovo-pšeničné placky. A tehdy je tu lidí, stánků, všetečně neposlušných dětí, křiku, pískání, hlomozu a hýkání, a atmosféra ryzosti je pryč. A ani si nemáte jak vyfotit ten který exponát, aby u něj nestálo klubko selfie-maniaků v džínách, barevných svetrech a s cukrovou vatou mezi zuby. Takže jsem v klidu fotil a vy se dívejte a vzpomínejte se mnou, kde a co z těch starých dob jste zažili i vy. Já zažil jen žebřiňák tažený koněm Karlem. Dědeček hospodařil na 8 ha a mě na žebřiňáku vozil v době žní i senoseče.
A pokud nevíte, kde leží Veselý Kopec, tak v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. A proč je „veselý“? To musím citovat encyklopedii: K místu se váže pověst o králi Václavu II., který někdy kolem roku 1302 nařídil poblíž stavbu vodního mlýna a pily, a při té příležitosti se zúčastnil veselé slavnosti na kopci nad řekou Chrudimkou. A kopci se pak začalo říkat Veselý Kopec.
