Tulák
Šel tulák tiše do světa,
opřen o žebráckou hůl.
Šel do země, kam slunce odlétá,
kde žena položí na rozprostřený stůl
chléb s úsměvem a se solí.
Šel tulák tiše do světa.
Měl v ruce hůl a v torbě slepou víru.
Šel krajinou, kam slunce odlétá,
do kouzla končin všehomíru,
kde ani láska nebolí
Už léto odkvétá,
vlaštovky táhnou pod mraky.
A tulák s ptáky odlétá,
kde slunce kouzlí zázraky.
Za věčně živou nadějí.
Zas slunce vychází a voní Modrým květem.
Proč tedy nosíš v duši splín?
Ten marný sen, jenž provází tě světem.
Ten sen, co za tebou jde
jak tvůj stín.
Možná, že jednou. Kdo to ví?
Třeba se vrátí zpět i ona slepá víra,
pak znovu napneš plachtoví
na cestě k poznání tajemství všehomíra.
Což tě už neláká vylétnout nad mraky?
Pak opřeš se zas o žebráckou hůl
a budeš tiše kráčet světem,
kde žena položí na rozprostřený stůl
Chléb s úsměvem, co voní Modrým květem.
Čas květy odvane, jak dávná dětská přání.
Však vůně zůstává
i když se člověk sklání.
