Fotoreportáž: Listopad stál za starou belu

Nastal čas nahoty přírody. Stromy shodily listí a k nebi spínají své holé ruce a volají: vodu, vodu.

Na Jesenicku byl listopad slunný a suchý. Nezvyklé. Snažím se zachytit přírodu v jejích proměnách. A mám štěstí. Moje ranní procházky jsou prakticky pořád stejné. Kolem řeky a nebo na kopec a po loukách. Mohu ale prohlásit, že každé ráno je jiné. Jedno ráno mám přímo neuvěřitelné štěstí na světlo. V noci byly -4°C, louky jsou postříbřené jinovatkou, která pod mýma nohama křupe. Když přijdu na kopec, slunko už je docela vysoko, je těsně před osmou hodinou ranní.
A vtom vidím to kouzlo, čaro, zázrak. Slunce se plnou silou opírá do jinovatky a ta taje a mění se v mlhu. Krajina je celá ze zlata. Nedýchám, užasle fotím a fotím. Jako bonus mi před objektiv vtančí srnčí trio. Prostě nádhera.

Další den se kouzlo neopakuje, po obloze se honí mraky a slunce si jen těžce hledá skulinku pro své paprsky.
Na stromech u cesty celý rok pozoruji veverky. Pokud jsou dvě nebo tři, jsou na mě moc rychlé, ale když mám štěstí a narazím na jednu, která je buď vylekaná a nebo zvědavá, mám čas na nějaký ten portrét. Rozhodla jsem se, že si veverky trochu podplatím a na strom pověsím kelímek, ve kterém jsem přinesla ořechy a slunečnici. Doufám, že z toho někdo neupeče vánoční cukroví.

Veverka obecná
- patří k našim nejznámějším a nejoblíbenějším zvířátkům. Patří mezi savce do řádu hlodavců. Veverku můžeme spatřit  nejčastěji v městských parcích, ale také v lese. Odkud ji bohužel v poslední době úspěšně vytlačil kůrovec. Říkáte si, co to je za hloupost? No, není. Veverky se živí nejen ořechy, ale, a to především, semeny z borovicových a smrkových šišek. Ale kde je vzít, když lesy jsou vykácené?
- veverka je kromě období páření docela samotářský tvor. I když v zimě se o jedno hnízdo dělí i více veverek, zřejmě proto, aby se spolu zahřívaly.
- veverka obecná je i přes svou četnost chráněná, dříve se lovila nejen pro svůj pěkný kožíšek, ale také na maso (brr!)
- na Sibiři se veverčí kožešiny nazývají běla nebo bělka a sloužily jako platidlo nebo součást naturální daně, kterou od domorodců v 17.- 19. století vybírali ruští kozáci. Zde má pravděpodobně původ rčení Stojí to za starou belu, tj. starou, opelichanou veverčí kožku. (Ta Wikipedie, je fakt chytrá, a já jsem tento odstaveček od ní opsala).

Listopad a zimní měsíce k tomu je ideální na pozorování ptáků v korunách stromů. Jen musíte našlapovat tiše a pak stačí zmáčknout spoušť a ... z fotky není nic, pták uletěl, je fuč. Tak příště zase, potichu a lehce našlapovat. Jednou se to určitě povede, to když se štěstí unaví a sedne i na mě.
Za oknem je poslední listopadový večer, který se změní v prosincovou noc.

Pojďte se se mnou ještě jednou projít tím letošním listopadem. Měsícem, kdy navždy odešel dobrý člověk, můj vzácný přítel  a fotograf pan Miroslav Čučka.