Peču moc ráda. Moje maminka mě k tomu nepustila, takže po svatbě se pro mne stalo pečení zdrojem nečekaných dobrodružství. A také mnohých vítězství ducha nad hmotou! A taky kil navíc...
Když jsem se rozhodla hubnout, musela jsem místo koláčů, bábovek a sušenek začít péct celozrnné žemličky, ale bez práce s těstem bych asi hynula steskem :-) Moje dcera je vysoká štíhlá žena, která nepeče. Lepit se k těstu ji nebaví, spíš děsí. Má dva syny ve škole a dcerku v mateřské škole, takže když přijde ze zaměstnání, zbyde na ni práce i tak dost.
Letos dětem řekla: Chcete cukroví? Udělám těsto a upečte to sami! Chopil se toho dvanáctiletý Honzík. Maminka ocenila, že vydržel vykrajovat z lineckého těsta a pak i slepit sušenky marmeládou. Že na maminku zbyl úklid kuchyně, je sice vada na kráse, ale i tak se mi líbí, že nejméně Honzík pochopil, že vánoční cukroví dá práci.
Myslím, že dát takhle našim panelákovým dětem šanci něco vyzkoušet, něčím přispět celé rodině, je to nejlepší, co pro ně rodiče mohou udělat. Uhoněných maminek, které se snaží do padnutí všechno zvládnout, už je mezi námi víc, než je zdrávo. A nikdo je neocení právě proto, že si nevyzkoušel, jaké to je, udělat něco taky sám.
Takže mám pro vás originální novoroční předsevzetí: Řekněte alespoň jednou týdně: Na tohle nestačím, pojďte to někdo udělat za mne! A přeji vám, aby to stmelilo celou vaši rodinu!
