Povidka o Štědrém večeru.
Kráčel pomalu tichou ulicí a nakukoval do rozzářených oken. Ve většině oken už svítily vánoční stromky, z jednoho okna se ozýval opilecký křik a pláč dětí. Z toho byl smutný. I když si řekl, že o vánocích nepodlehne smutku a nostalgii.
První vánoce, které bude trávit sám. Bez Marie. Do očí se mu draly slzy a ramena mu poklesla, hlava se těžce nachýlila dopředu. Zastavil se. Má cenu pokračovat v chůzi?
Sám sobě domlouval, jdi k hospodě, třeba bude otevřená a bude tam někdo známý.
A tak šel dál a vzpomínal.
Marie odešla v březnu. Jak tiše žila, tak tiše odešla. Nemocná nikdy nebyla a její nemoc přišla náhle a udeřila jako blesk z čistého nebe. Utěšoval se tím, že už ji nic nebolí a jeho bolest časem přestane být tak drásává.
S těžkými myšlenkami přišel až k hospodě. Jediné hospodě, která v této části jejich města měla otevřeno i na Štědrý večer. Začalo hustě mžít a tak se rozhodl vejít. Tlumené osvětlení, tichá hudba. Díky, žádné koledy. V hospodě byly obsazeny tři stoly. U každého seděl osamocený člověk. Žádný známý. Jen tři mlčenliví hosté.
Sedl si ke stolu u okna, stranou ostatních. Vysoký brýlatý číšník, asi tak třicátník, se tiše přiblížil k jeho stolu s obligátní otázkou, jestli bude jíst. Zavrtěl hlavou a poprosil o kávu a dvojku červeného. Pohroužil se do svých myšlenek a pomalu upíjel ze sklenky vína, zatímco káva chladla v šálku. Vůbec si nevšiml, že ostatní hosté se vytratili a on sedí v celém lokále sám. Číšník znuděně leštil skleničky.
V jednu chvíli se zadíval k jeho stolu. Asi bych měl jít, možná chce jít domů k rodině. V tom však vidí, že čísník kráčí jeho směrem a na podnosu nese dvě sklenice zlatavé tekutiny.
„Nechcete společnost? Nikdo nikde a zavírat mohu až později.“ řekl tiše, když před svého jediného hosta postavil skleničku.
„Nebudu dobrý společník. Do povídání mi moc není,“ odpověděl.
„Tak budeme mlčet spolu,“ prohlásil mladý muž tiše.
A tak mlčeli.
„Zemřela vám žena? A doma to na vás padá?“ zeptal se po chvíli.
Smutný starý muž přitakal v odpověď. Starý, tak si v tuto chvíli připadal. A pak začal svou tichou vánoční zpověď.
Marie byla jeho ženou 42 let. Měl ji rád, to ano, ale líbily se mu i jiné. Jeho krédo však bylo: milenky nesmí ohrozit život rodiny. S věrností si těžkou hlavu nikdy nedělal a slepě věřil, že je mazaný a manželka o jeho aférkách neví. O ženy nikdy neměl nouzi. Lehce je získával jako trofeje a ještě lehčeji je opouštěl. Měl dobré zaměstnání a práce ho často zaváděla mimo domov do různých koutů republiky. A pak to přišlo, Marie onemocněla a nebylo jí pomoci. Děti spolu neměli, on je sobecky nikdy nechtěl, a teď ho děsí to prázdno v domě, v životě. Kde jsou všechny ty ženy, co prošly jeho náručí? Nejhorší je, že si z počátku nevěděl s ničím v domácnosti rady. Neumí vařit, neví, jak se zapíná pračka, nemůže spát. Nevěděl jsem, že mi bude tak chybět. Já ji opouštěl mnohokrát a bez výčitek. Ona mě opustila jedenkrát, zato bez možnosti návratu … Jeho slova vyzněla do ticha hospody dutě a prázdně. Hluboký povzdech vrátil oba muže do reality.
„A opravdu nechcete něco k večeři?“ zeptal se znovu naslouchající číšník.
„Víte, mám přítelkyni, vlastně známou, která mi odpoledne přinesla salát a kapra, tak, jak to má být." Číšník pozvedl obočí v otázce? „Ale Štědrý večer chce být se svou rodinou a o mně jim neřekla. A na tom nechce nic měnit, prý by jí to přišlo nevhodné,“ dodal tiše. Pomalu se zvedl k odchodu, do studeného večera mokrého deštěm. Do samoty.
