Filip byl pejsek mého někdejšího přítele. Vzal si ho z útulku. Byl to sympaťáček, měla jsem ho moc ráda. Ráno se ke mně vrhal do postele, aby mi dal pusinku.
Bohužel měl jednu zásadní vadu, za niž nemohl. Neposlouchal. Nikdo ho to nenaučil. Nesnažil se o to ani můj přítel, ačkoliv když byl malý, měli doma foxteriéra. Na moji otázku, proč ho nenaučí aspoň základní pokyny, odpověděl, že čeká, až Filip dostane rozum. Když jsem toto tlumočila kamarádce, trefně se zeptala: „Od koho?“ Sama jsem do výchovy nemohla a ani nechtěla zasahovat. Nebyl můj a trávila jsem s ním mnohem méně času.
Filípek byl neukázněný, utíkal, nedokázal jít klidně na vodítku. Nebylo možné nechat ho uvázaného před obchodem – vzburcoval by půl města. Někdy jsem měla dojem, že se nám při nějakém pokynu, např. pojď sem, směje do očí. Jistě věděl, co po něm chceme. Byl to moc chytrý pejsek, jak už tak podvraťáčci bývají.
Velmi trpěl, když byl sám doma. Zoufale štěkal, když jsme odcházeli. Přítel trávil část roku na chatě u Berouna, odkud dojížděl do práce do Prahy. Býval tak často pryč od rána do večera. Zděná chata stála v kopci. Garáž byla pod kopcem. Když se blížilo přítelovo auto, Filip ho slyšel přijíždět už z dálky, i přes zavřená dvojitá okna.
Od rozchodu s přítelem jsem Filípka neviděla. Předpokládám, že spí svůj psí sen na pozemku v lese za chatou. Tam, kde taky rád běhal.
