Byl začátek prosince, Vánoce ťukaly pomalu na dveře a já jsem nevěděla, kam dřív skočit. Sepsala jsem si víkendový harmonogram a první úkol byl samozřejmě pečení cukroví. Všechno jsem si pěkně připravila a s chutí se pustila do práce. Všichni u nás milují vanilkové rohlíčky, tudíž jsem jich napekla spoustu. Rohlíčky se mi povedly, zbýval poslední úkon honem je za tepla obalit ve vanilkovém cukru.
Poskládala jsem je do hedvábných papírů a pár rozbitých slastně vložila do úst. Hrůza! Stačila jsem jen zašmátrat po klice na okně a rohlíčky letěly obloukem mezi slepice na dvůr. Místo cukru jsem totiž sáhla v zápalu práce po doze se solí a rohlíčky v ní obalila. Mrskla jsem vztekle krabicí mezi slepice: "Žerte, potvory, máte vánoce už dneska."
Další víkend jsem pekla nanovo. Cukroví se mi opět povedlo, vonělo po celém domě a plechy jsem dala vystydnout na chladný balkon. Chvilku jsem si sedla, že si odpočinu a najednou slyším z balkonu podivný šramot. Moje čtyři milované kočky seděly každá u jednoho plechu a chroupaly voňavé cukroví. Pes Bobík, největší mlsoun naší rodiny, vylizoval poslední prázdný plech. Slzy vzteku a lítosti se mi vedraly do očí. Ještě, že v tu chvíli nebyl nikdo doma.
Nastala poslední sobota před vánocemi a já stále neměla nic upečeného. Zavřela jsem proto zvířata, očichala všechny pytlíky, jestli jsou to ty pravé, a když jsem do třetice vkládala plechy do trouby, modlila se, aby nevypli proud, což se u nás běžně stávalo. Cukroví bylo zas jak malované, rozdělila jsem je pěkně do krabic a láskyplně zakryla hedvábným papírem. Ještě ten večer jsem udělala domácí vaječný koňak a s dcerou, která bydlí kousek ode mne, jsem se domluvila, že jí večer přinesu krabici cukroví a lahev koňáčku.
Byla tma, mrzlo až praštělo a všude plno sněhu. Hvězdičky svítily na obloze jak drahokamy, atmosféra jako vystřižená z Ladových obrázků. Daleko jsem však nedošla. Kousek u rybníčka mi po ledě sklouzly nohy a já jsem instinktivně při pádu zvedla do výšky igelitku se skleněnou lahví vaječňáku a na druhou tašku s cukrovím jsem sebou žuchla. Jelikož mám skoro sto kilo, v krabici zůstaly jen drobečky. Tak jsem tam tak seděla ve sněhu, už nebylo kam spěchat.
Mrazivou tmou se rozléhal můj huronský smích. Otevřela jsem lahev se zachráněným koňakem, pohlédla na nádhernou hvězdnou oblohu a zanotovala si: "Já sním o Vánocích bílých..."
Z archivu - náš portál obsahuje více než 8 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
