Bydleli jsme teprve pár dnů, maminka pořád uklízela, ten den zrovna šuplíky. Bylo sice světlo, ale i tak pořádně do nich neviděla, rozsvítila tedy všude. Mě to nebavilo, poslala mě hrát si ven, samozřejmě s připomenutím „za chvílí tě zavolám, nikam nechoď“. Tehdy se to běžně dělávalo, že si děti samy hrály před domem.
Chvíli jsem si venku hrála, a pak se mi vybavuje onen okamžik. Po chodníku jde holčička s přenádherným kočárkem pro panenky, přesně takovým, jaký bych si přála i já. Zcela očarovaná a bez přemýšlení se vydávám za kočárkem, abych se mohla ještě pokochat a prodloužit tu chvíli.... Jak dlouho jsem šla, kdo ví?. A najednou si uvědomuju, že jsem se asi ztratila, že vůbec nevím, kde jsem, všechny domy jsou stejné. Rozplakala jsem se. Ujala se mě nějaká cizí paní, vyptávala se, konejšila a snažila se mi pomoct, abych si vzpomněla na něco bližšího. A já nadšeně vykřikla, že jsem si vzpomněla, že to vím, že U NÁS SE PŘECE SVÍTÍ, jinde ne! Paní se usmála a ukázala mi všechna rozsvícená okna kolem. Mezitím se totiž zešeřilo. Vzala mě k sobě domů, utěšovala mě, dala mi najíst. Nepamatuji si, za jak dlouho ani jak, ale maminka mě našla. Až jako dospělá jsem si uvědomila, co musela prožít.
Co se týče orientace, nevím, jestli jsem ji ztratila tenkrát, nebo moje maminka všechnu tuto schopnost darovala při narození mému staršímu bratru, který ji měl požehnaně, a na mě už nezbylo….. jisté je, že ji naprosto nemám.
