Ale s tím jsem se nechlubila. Ihned začala autoškola na skupinu C pro náklaďáky, abych po dvou letech praxe mohla zažádat o řidičák D pro autobusy, což byl můj cíl.
V autoškole se mi moc líbilo, takže jsem zanedlouho šla za šéfem nákladní dopravy a hlásila se s mokrým řidičákem do práce. Přivítal mne s radostí. "Kur.., já jsem chtěl šoféra a ne babu!" Uháněl na plac a zastavil se před obludnou tatrovkou. "Zvedni tu bočnici!" zařval, aby mi ukázal svoji nadvládu. Nakonec se nade mnou ustrnul a posadil do odrbané avie a řekl, kam mám jet. Tam mi naštěstí přidělili závozníka, a tak jsme spolu jezdili od podniku k podniku a rozváželi zásilky, co přišly po železnici. Tak jsme makali asi měsíc a do Vánoc chybělo už jen pár dnů.
Jednoho rána bylo na dispečinku nezvykle mnoho mužů. Co se děje? "Změna, jedeš na rozvoz kaprů." Přidělili mi dva mladíky, kteří prý se vyznají. A fakt vyznali. Naložili jsme dvě velikánské nádrže a jeli pro ryby. Aby nám bylo veseleji, potykali jsme si a pak Václav nezavřel pusu, jak chrlil fórky jeden za druhým, a brácha Jan navigoval. "Napřed se musíme stavit doma, máma nám nachystala snídani a kafe, a taky ať víš, kde bydlíme."
Jak se ukázalo později, bylo to velmi užitečné zastavení doma. Kromě snídaně vzali do auta i kafe a rum pro rybáře, "aby nás dobře navážili". Na sádce už byla docela dlouhá řada čekajících náklaďáků. Napustili nám nádrže vodou a pak už jsme popojeli k bazénu, kde se v gumákách až po pás brodili promrzlí rybáři a do sítí nabírali kapry, které pak jeřábem vyklopili do našich nádrží. A konečně jedem. Moji závozníci to nedělali poprvé, a tak znali všechny obchody, věděli, kam jet, a starali se o dodací listy a všechno ostatní.
Před každým obchodem už na nás nedočkavě čekaly fronty zákazníků. Veselé prodavačky mým chlapcům pokaždé nabízely rum s čajem, takže nám ta anabáze ubíhala čím dál veseleji. A když bylo všechno rozvezeno, byli kluci namol. Ješte štěstí, že mi ráno prozíravě ukázali, kde bydlí. Stěží jsem je probudila a vyšoupla z auta, ale to už si je vyzvedla starostlivá maminka i s tatínkem. Nepustila mne, nejdřív jsem se musela s nimi najíst a ejhle - ještě zbyl nějaký kapřík pro nás.
Další den jsme vyráželi na trasu ještě v hluboké noci, abychom mohli naložit brzy a dobré ryby. Vyzvedla jsem hochy doma a musela se povinně s nimi nasnídat, na což jejich mamka velmi dbala. Nezapomněla ani na to kafe a rum pro rybáře. Měli jsme tak u nich protekci a jen jednou jsme o ni málem přišli, když jsem trochu prudce u váhy přibrzdila a vlna vody z vany na korbě oblila chudáka vážného. Pak zase vandr od krámu ke krámu a opět jsem domů dovezla pár kaprů a páreček namol. Maminka se na ně nikdy nezlobila, ani na mne.
Všechno šlo hladce a vesele až do posledního dne. To nás na cestách zastihla sněhová bouře. Dokonce i s hromy a blesky a chumelice, že nebylo na krok vidět. Byla ve mě malá dušička, vědoma si svých nevelkých zkušeností za volantem. A co čert nechtěl, na cestě byl napříč nabouraný kamion a bláznivý policajt nás poslal objížďkou přes polní cesu. Odtud se snad nikdy nedostanem. Nakonec jsem se odvážila, statečná avie to zvládla a za chvíli jsme šťastně dojeli domů k plné míse usmažených kaprů. Lepši jsem už v životě neochutnala. Auto jsem zavezla do garáží. Na korbě jsem našla zapomenutého lína odloženého stranou, protože prý je skvělý na másle. Donesla jsem ho synům celého zmrzlého a on se ve vaně kupodivu probudil k životu. Za tu statečnost, že dokázal přežít to naše vánoční rybí dobrodružství, jsme ho pak šli pustit do blízké přehrady.
Třeba je tam on a jeho rodina dodnes.
Soutěžní příspěvek
