Celé jaro a léto v nich proudí čistá, chladná voda, která cca po 20 metrech končí v kanálové vpusti. Tento veřejný prostor se autorům vůbec hodně podařil. „Potůčky“ protékají pod mladými platany, jejichž tvarované koruny poskytují v parných dnech příjemný stín. Nachází se zde i malá bílá kašna, pítko s pitnou vodou a pár laviček.
Najednou jsem si uvědomila, že je konec léta a brzy nastane doba, kdy potůčky na celý dlouhý rok skončí svou zdánlivě nekonečnou pouť. To byla ovšem obrovská výzva a poslední příležitost uskutečnit svůj sen. „Kdy jindy, když ne teď,“ pomyslela jsem si. Doma jsem vzala čtvrtku bílého papíru a kupodivu na první dobrou jsem stvořila lodičku, což jsem měla natrénováno ještě z dob, kdy jsme je často skládali s dětmi. Honem šup s lodičkou do košíku a hurá k „potoku“. Trochu jsem se obávala, že vzbudím nějakou nežádoucí pozornost okolí, ale bylo ráno a na lavičkách posedávali, pokuřovali a pokašlávali pouze lidé z nedaleké hotelové ubytovny, kterým bylo evidentně srdečně jedno, co tady ta postarší dáma takhle brzy vyvádí.
Nastala chvíle, na kterou jsem se tak těšila. Lodička, přidržovaná při startu mou rukou na hladině, bezpečně vyrazila po proudu k nedalekému cíli, Za mého čestného doprovodu se jí to podařilo a já měla po celý zbytek dne krásný pocit, že jsem přelstila čas.
„Příští rok, by se zde mohly uskutečnit závody papírových lodiček,“ zasnila jsem se. Vídávám tu totiž občas dětičky z nedaleké mateřské školky s paní učitelkou. Vlastně je možné, že už tam byly, a jen já o tom nevím…
