V kalendáři bylo úterý a datum ukazovalo 1. listopad 1960. Dnes rukuju!!! V předvečer toho dne mně maminka nabalila nějaký proviant. Nechtěl jsem toho mnoho. Nevěděl jsem, jak to tam bude vypadat, aby hned po příjezdu si ze mě nedělali legraci, že se o mě doma bojí.
Ráno jsem se rozloučil s tátou a maminkou a společně s bratrem, který mě šel na nádraží vyprovodit, jsme opustili domov. Vlak mně jel z hlavního nádraží asi kolem 7,15 hodin. Vlak se dává do pohybu. Poslední zamávání. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Mladou Boleslav hned tak neuvidím. Přijeli jsme do Nymburka, kde jsem přestoupil na vlak jedoucí do Hradce Králové a dál na Hanušovice. Do Nymburka se mnou jel Venca Krajníku, který má povolávací rozkaz do Rajhradu. To je kousek od Brna. Vlak jede a vyťukává na kolejích své mtata, mtata. Dívám se kolem a přemýšlím o tom, co mě asi čeká. Vystupuji v Lichkově a přestupuji na motorák, který jede přes Králíky až do Šumperka. Nádraží Červená Voda. Tak příští stanice!!! Je to tady. Moravský Karlov. Vystupuji a vidím, že nejsem sám. Najednou se nádražíčko zaplňuje asi 30-40 branci! Už na nás čekají. Řadí nás do trojstupů a jdeme do kasáren.
Nejsou daleko od nádraží, vlastně plot kasáren sousedí s nádražím. Je to asi 300 metrů. Na bráně je nápis „ Vítáme nové obránce vlasti “. Teď už je to jasné. Už nejde couvnout, už mě mají. Jsem plný očekávání. Vedou nás do velké místnosti, až později jsem se dozvěděl, že to byl kinosál. V sále je pěkný mumraj!! U jednoho stolu jsem odevzdal povolávací rozkaz, tam mě nasměrovali dál. Šlo to jako na drátkách. Šaty svléknout, lékařská prohlídka, holič, fasování spodního prádla, cvičné uniformy, mycí prostředky a nakonec boty, “ půllitry “ ! Ještě zabalit „ civil “ a napsat adresu domů! Obléknout a už nás vedou na pokoj.
Jdeme do budovy hned naproti kinosálu. Pár schodů a jsme ve zvýšeném přízemí. Pokoj je v chodbě nalevo, poslední vpravo. Dveře jsou již otevřené a několik kluků už rovná věci, které jsou rozloženy na postelích, do nočního stolku a skříňky. Dostávám postel v rohu vpravo, až nahoře. Jsou dvě hodiny odpoledne. Včera touhle dobou jsem byl s kluky v restauraci „ U Hasmanů “. Až do večeře rovnám výstroj a ostatní tak, jak nám bylo ukázáno. Všechno má své místo. Košile musí zařezávat, kartáček na zuby musí být vpravo v šuplíku štětinami vlevo atd. Co bylo k večeři, to už dávno nevím. Až po ní jsem měl možnost chvilku se zastavit. Čistě náhodou jsem se podíval do zrcadla. Vůbec jsem se nepoznal. Původně jsem myslel, že za mnou stojí někdo cizí a já vidím jeho !!! Tak takhle vypadá voják československé armády. Kapitalisti na západě už mají určitě strach! Když jsem se podíval okolo, viděl jsem všude kolem sebe samé vyjevené tváře, které dokreslovaly „ krátce střižené vlasy “.
Někdo píská na píšťalku a slyším jak dotyčná osoba řve „Nástup na rajóny “a „ Padám, padám “. Tak mně začala vojna u chemického praporu v Červené Vodě.
Když na to dnes vzpomínám, připadá mi to, jako by to bylo "včera", a ono to je už plných 60 let. Dnešní mladíci si už ani neumějí vojnu představit. Myslím,že by řadě z nich ale určitě prospěla !
