Milí přátelé, dnes se znova vracím ke svému mládí, k svým láskám. I když je pravda, že v tomto případě snad ani o lásku nešlo, ale o co tu vlastně šlo, to se už pravděpodobně nedozvíme.
Svého budoucího muže jsem ještě měla na vojně a naléhavě jsem čekala, až se mi vrátí domů. Svůj volný čas jsem trávila většinou s kamarádkou, ale často nás doprovázel Milan. Pražák, který byl v Plzni zaměstnán u vojska, byl ve svých letech tenkrát nadporučík. Bylo mu asi 23 let, teda zhruba o 5let starší než my. Vysoký, velmi sympatický muž, ani už nevím, kde jsme ho sebraly, ale Milan s námi chodil rád, aspoň to tak vypadalo. Chodili jsem na procházky, taky do kina, ale i tancovat a na další kulturní a jiné akce.. Ani jedné z nás nedal najevo, že by se mu líbila. Nevzal ani jednu za ruku, polibek nepřipadal v úvahu, prostě nic. Jednou se mi kamarádka přiznala, že se jí Milan líbí. Chtěly jsme ho obelstít, všichni tři jsme se rozhodli jít do kina, měly jsme s kamarádkou domluveno, že to uděláme tak, aby on seděl vedle ní. Ale nepovedlo se, on se nakonec ocitl vedle mě, a to jsme ani nevěděly, jak to udělal.
Jak píši, velice sympatický člověk, hodně jsme se s ním nasmáli, leccos nám vyprávěl, a my jemu. Když to kamarádce s ním nevyšlo, tak jsme marně přemýšlely, co v tom asi bude. Může být gay, může mít někde manželku, či třeba přítelkyni, a tak podobně. Třeba byl od ní daleko, tak jsme mu na nějakou tu dobu byly dobré my dvě. Já jsem se vlastně taky nechlubila tím, že mám vážnou známost, i když jsem byla do svého budoucího muže dost zamilovaná.
A tak šel čas. Psal se rok 1967, politická situace také nebyla růžová, hodně se povídalo o tom, že vojáci nepůjdou domů z vojny v určených termínech, tak jsem si dělala starost, že třeba můj voják bude muset také zůstat na vojně o něco déle. Když jsme se o tom bavily s kamarádkou, ta mi doporučila, abych se zeptala Milana, když je ten nadporučík. A já to udělala, ale ten mi k tomu neřekl nic pozitivního či negativního. Jen se dozvěděl, že mám kluka na vojně. Zrovna jsme tančili v plzeňské Besedě. Dotančili jsme, Milan se omluvil a zmizel. A byl konec krásného přátelství, od té doby jsem ho už nikdy neviděla. Můj kluk přišel z vojny koncem července, tak, jak bylo naplánováno, a za půl roku byla svatba.
Naše svatba a další starosti i radosti mi vymazaly Milana z hlavy. Teď se mi to vrátilo, zřejmě jsem to byla já, kvůli komu chodil Milan se dvěma dívkami po Plzni. Ráda bych mu to vysvětlila, ale to už je asi promlčeno.
