Ještě že nejsme dokonalí

Dokonalost není maličkost. Dokonalost tkví v maličkostech. Tak řekl Michelangelo. Je dokonalost přesnost? Nebo je přesnost dokonalost? Nikdo není dokonalý. Může být někdo nebo něco přesné? Říká se, že švýcarské hodinky jsou přesné. Říká se, a zažili jsme to všichni na vlastní kůži, že naše vlaky mají do přesnosti hodně daleko.
To tak kdysi v dávné minulosti jsme ve veselé náladě šli odkudsi kamsi. Coby dospívající jsme se hihňali na celý svět a naši náladu nám nepokazili ani kolemjdoucí. Ani paní, která nás zastavila s otázkou – mládeži, nevíte, kolik je hodin? Víme! a pokračovali jsme k cíli naší cesty. Asi jsme vypadali důvěryhodně, nebo jsme jen ten den měli štěstí na cizince v našem městě. Netrvalo to dlouho, když nás oslovil pán – nezlobte se, hledám autobusové nádraží. My se nezlobíme, nenechte se rušit a klidně hledejte dál.
Je to schválnost, nebo úmysl, nebo snaha o rozveselení přitomných, nebo snaha někoho naštvat? Ať si každý vybere. Mám na mysli situace, kdy osoba X chce nebo potřebuje něco zjistit nebo někomu přikázat, poručit, požádat o něco. A osoba Y právě v onu dobu pociťuje touhu být vtipná, poťouchlá, legrační. Někdy padne kosa na kámen, to v případě, že osoba X není naladěná na stejnou notu, nebo jen nemá smysl pro humor. To nevinná odpověď může způsobit konflikt. Jinými slovy, musí se odhadnout správná konstelace pro podobné piškuntálie.
Není mi dobře, dej mi prášek na hlavu, oslovila jsem manžela. Vstal, z platíčka vymáčkl pilulku a položil mi ji na vršek hlavy. I přes bolest jsem se musela usmát. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, pomyslela jsem. Na otázku – neviděla jsi moje brýle na čtení? jsem odvětila - Viděla, a v tichosti jsem pokračovala v načaté práci. Reagovalo mlčení. Tušila jsem, že mě verbální trest nemine. Po pár dnech zabraná do práce jsem do éteru prohodila – to nádobí by se mohlo umýt. Souhlasím, ať se umyje, ozvalo se z druhého pokoje. Já ti dám, dělat si srandičky. Na return jsem nečekala dlouho. Manžel se díval na televizi, jako obvykle nadával, zbystřil při programu s urostlými muži a jejich sličnými slečnami a komentoval: proč největší pitomci mají nejhezčí ženské? S rukama upatlanýma od těsta jsem také, jen tak do luftu, odvětila: to je pro mě krásná poklona!
Kamarádka si stěžovala na dceru, že se holka pořád chce dívat na televizi, hltá všechno kromě pořadů o zemědělství. Naštěstí je ve věku, kdy se na mnoho věcí musí zeptat rodičů. Kamarádka prý byla jednou už tak vytočená, že když se jí dcera zeptala, jestli se může dívat na televizi, vyslechla si odpověď – můžeš, ale nepouštěj ji.
Jsou chvíle, kdy si uvědomím, že kdybychom splnili pokyny někým nám dané, možná bychom způsobili úraz, dostali se do úzkých, prošvihli bychom důležitý okamžik. Poznamenala jsem si několik dotazů, příkazů a přemýšlela, jak by to vypadalo, kdyby byly důsledně splněny.
Máte drobné za stovku? Mám. - A?
Skoč pro chleba. (Tím jedním skokem bych se daleko nedostala.) - Zaběhni k tetě. (Udýchaná bych lapala po dechu, zpátky bych asi jela autobusem.) - Ukaž se v práci. (Že mě vidí jen chvilku, by určitě radost neměli.) - Zastav se u dědy. (Co by si asi děda pomyslel?) - Podívej se po té sukni. (Pohled by ji ze skříně nevyndal.) - Mrkni na guláš. (Ať bych mrkala pomalu nebo rychle, maso by mělo jen  tendenci se připálit.) -  Koukni se do sklepa. (Viděla bych jen tmu.)
Kdybychom se chovali opravdu přesně, tak bych skutečně nechtěla od známých vyslechnout větu:  ve čtvrtek zajdi.
Ještě, že nejsme dokonalí.