Cestička do školy, přes louky po poli,
cestička do školy ušlapaná.
Když jsem tě šlapával, často jsem plakával,
sněhem jsi bývala zasypaná.
Dnes bylo krásné sobotní odpoledne a tato vzpomínka na moje cesty do školy mě přímo vybízela k odpolední vycházce. Takže po obědě, krátkém odpočinku a poobědové kávě, jsem vybídnutí přijala. Šla jsem podél Jizery a sníh třpytící-se v západním slunci nízko nad obzorem v -4°C, křupal pod nohama. Jizera, tajemně skrytá pod krustami ledu, mě vracela do vzpomínek. Romantika, až by jeden brečel.
V sousední vesnici, odkud jsme houfně jezdívali vlakem, jsem se zastavila na hřbitově za bývalou spolužačkou. Cestou zpět, s přicházejícím soumrakem, se na mě přes Jizeru z oblohy díval srpek měsíce a o chvíli později, z jihozápadní oblohy na mě mrkal Mars. Když jsem po sedmi a půl kilometrech otvírala branku do zahrady, už mi nad hlavou zářil Orion.
Cestou, chvílemi zabořená do vzpomínek v krátkých zastávkách a chvílemi zase svižným krokem, to byla krásná vycházka.
A můžete mi věřit, že na „útvar“, který mi po těžké pneumonii zůstal na plicích a který se dle lékařů buď vstřebá nebo bude chirurgicky odstraněn, jsem si za celou cestu ani na okamžik nevzpomněla. Ale, možná to bude tím, že už tam třeba není.
