Poslední dobou hodně vzpomínám na mládí a je neuvěřitelné, kam až moje paměť sahá. Tak kupříkladu si velmi dobře vzpomínám na Silvestra roku 1949, kdy jsem jako malá spermie čekal společně s ostatními brášky na startovní výstřel. Byly to strašné podmínky: řev, cinkot sklenic, trpěli jsme přímo brutálně přílivem alkoholu a nikotinu do všech tělních tekutin. K cíli jsem se dostal nějakým zázrakem pouze já, když ostatní na cestě zahynuli na otravu alkoholem.
Život embrya a plodu se mně moc nelíbil, dál jsem dostával vydatné příděly nikotinu z levných partyzánek a skoro každý večer na mně "bouchal" nějaký neurvalec. Živě si vybavuji den, kdy se nade mnou v postýlce usmívaly tři sudičky a povídaly něco nesrozumitelného. Dokáži vyjmenovat všechny své spolužáky z 1.B ZŠ, vybaví se mně i všechny dívky, které prošly mým životem, včetně těch, co se mně chodí do mých snů vysmívat, že jsem si na ně netroufl.
Poslední dny se však s mojí pamětí děje něco tuze nepěkného. Často se vracím do bytu pro peněženku, mobil nebo roušku a bez napsaného lístečku jsem v obchodech naprosto ztracený! V mém bytě se ke všemu pohybuje mně neznámá "stará osoba", která tvrdí, že je moje manželka!
Tak jen doufám, že nedopadnu jako moje teta, která mně kdysi při mé návštěvě představila strejdu jako "toho milého a hodného chlapce, co se o ni teď stará."
