Vánoce - Naši přijeli

Byl první svátek vánoční, jak se všeobecně říká, Boží hod, tedy na datum 25.12.1960. Už ráno jsem vstával při budíčku celý natěšený, protože dnes mají přijet naši. Přijedou oba, maminka i táta. Opravdu jsem se na ně těšil. Žádanku o vycházku jsem si podal včas s tím, že jsem žádal nejen Červenou Vodu, ale i Králíky, protože tam jsem jim zajistil ubytování v hotelu, přímo na náměstí. Když jsem to objednával, tak mě pokojská zavedla do toho pokoje, a docela se mně to líbilo. Pokoj s koupelnou, myslím, že i rádio tam bylo. Nástup jsem dojednal na 17-tou hodinu.

Nemohl jsem se dočkat. Pořád jsem se chodil koukat, jestli už nepřijel motorák. Z nádvoří totiž drátěným plotem bylo vidět přímo nádraží, no nádražíčko Moravský Karlov. Já vím, hovořím o Červené Vodě a teď najednou Moravský Karlov.  Moravský Karlov byla taková osada, patřila k Červené Vodě, kousek dál, asi 2 km cestou podél kasáren dozadu. Bylo to jen pár baráčků.

Konečně je vidím. Už vystupují a spolu s ostatními rodiči jdou ke kasárnám. Čekám na ně na bráně. Přivítání bylo plné objetí. Služba odvádí rodiče, a nejen moje, na budovu, kde je společenská místnost. Jdu s nimi. Máme si co povídat. Asi za hodinu, nebo za dvě, musím odejít na oběd. Vycházky jsou až od 14 hodin a do té doby se musíme dát do „pucu“. Propustku mám do 22 hodin. Jdeme z kasáren. Když jim říkám, kde jsou ubytováni, otci se to nelíbí, protože by museli odjet už po 20. hodině a ráno zase zpět vlakem, a tak říká, že něco seženeme tady. Pokoje ve všech hospodách jsou obsazené. Docela mě to mrzí. V hotelu v Králíkách to bylo pěkné a mámě by se to určitě líbilo. Holt, táta měl vždycky svoji hlavu !! Nakonec sehnali nocleh u nějakých Rumunů, kousek od kasáren. Seděli jsme v hospodě nedaleko kasáren, kde seděla většina vojáků s rodiči. U stolu s námi seděl nějaký místní chlap, táta se s ním dal do hovoru a nadhodil, že nemají kde spát, poručil mu panáka a on je pozval k nim. Mámě se to nelíbilo, ale co mohla dělat.

Byla to taková malá místnost, vymalovaná celá modře, manželská postel, pruhované povlaky na peřinách. V místnosti se netopilo. Snad tam nebyla ani kamna. Tátovi to nevadilo. “To vydržíme, maminko“. No vydrželi, ale vím, že máma říkala, že ráno si ani zuby vyčistit nemohla a pořádně umýt. No, holt náš táta, co si jednou vzal do hlavy, to mu nikdo nevymluvil. Druhý den jsem už vycházku neměl a museli jsme být na společenské místnosti v kasárnách.

Nachýlila se hodina odjezdu, už se setmělo a nějak po 17. hodině naši vláčkem odjeli domů. Zbyl mně po nich balíček s nějakou tou klobáskou, bramborovým salátem, štrúdlem, půlkou vánočky a cukrovím, nějaké to jablíčko a samozřejmě čisté prádlo včetně teplých ponožek. Tak takové byly moje první vánoce na vojně.