Při takovémto relaxu se nerada nechávám rušit, ale můj muž bohužel otevřel dveře do kuchyně, a tak jsem zaslechla z jakéhosi zpravodajství v televizi zprávu o přípravách na letošní Velkou pardubickou. A najednou se mi to všechno “propojilo”, dávná vzpomínka z dětství, hluboce kdesi dřímající, vyplula na povrch.
Ale začnu pěkně od začátku. Své dětství jsem prožila v Pardubicích, dokonce velmi blízko místa, kde se každoročně Velká pardubická koná. V takové situaci se nedá taková velká místní událost ignorovat, a to ani v případě, kdy vás koňské dostihy vůbec nezajímají. Velká pardubická steeplechase je dostihový závod, který se koná každou druhou říjnovou neděli na dostihovém závodišti v Pardubicích, a to již od roku 1874. Je to sportovní událost s nejstarší tradicí u nás a patří mezi nejtěžší dostihy v Evropě. Dráha tohoto dostihu je dlouhá 6900 metrů, má 31 překážek a koně ji běží asi 10 minut. Obykle se dostihu účastní 15 až 20 koní, kteří se musí do dostihu kvalifikovat a musí být starší šesti let. Možná si pomyslíte, že je to moc řečí kolem dostihu, který trvá jen deset minut. Ale v podstatě jde o celý dostihový víkend, kdy hlavní program probíhá v neděli. Na programu je vždy několik dostihů, z nichž hlavní je samotná Velká pardubická steeplechase.
Jako dítě jsem se na tento neobvyklý podzimní víkend každoročně těšila. Znamenalo to pro mě minimálně příjemné vybočení ze stereotypu mých všedních dnů. Několik dní před Velkou pardubickou všichni v mém okolí sledovali a probírali počasí, které má vliv na kvalitu terénu a tedy i vlastního závodu. Pokud si dobře pamatuji, bývalo většinou krásné slunečné a jasné podzimní počasí. Ti zasvěcenější diskutovali o tom, kdo letos poběží, a samozřejmě, kdo má naději na vítězství. My menší jsme si krátili čekání hrou na dostihy v malém borovém lesíku, kde jsme si vystavěli překážky z větví, drnů a borovicové kůry. O tom, jak vypadá skutečný dostih, jsme měli zpočátku jen velmi mlhavé představy. Do prostoru závodiště jsme nakukovali pouze skrz drátěný plot nebo ze železničního náspu, který vedl blízko závodiště. A hlavně jsme pozorně poslouchali hlášení z ampliónů o tom, co se děje na závodišti. Moji rodiče si nemohli dovolit zaplatit vstupné, a tak jsme si prostě atmosféru dostihů užívali jen z povzdálí a zprostředkovaně.
To se změnilo v okamžiku, kdy jsme mohli vidět Velkou pardubickou v televizi. To jsme zůstávali doma a sledovali pozorně celý dostihový program. A samozřejmě se těšili na jeho zlatý hřeb. Z televize jsem konečně měla přesnou představu, jak dostih vypadá. I smíšené pocity z toho, že se řada koní i jezdců může při dostihu vážně zranit. Postupně jsem se naučila rozeznávat jednotlivé druhy překážek, a jakmile jsem zaslechla, že se blíží Taxisův či Hadí příkop nebo Poplerův skok, zavírala jsem oči a zacpávala si i uši. Nenáviděla jsem bezcitné komenáře na téma, že po dostizích bude dostatek koňského salámu. Oddechla jsem si vlastně až po skončení hlavního dostihu. A teprve když už bylo po všem, jsem s rodiči ochotně vyrážela směrem k závodišti, abychom si společně mohli trochu vychutnat tu reálnou dostihovou atmosféru.
Teď už dlouhá léta v Pardubicích u závodiště nebydlím. Ale druhou říjnovou neděli si většinou na Velkou pardubickou vzpomenu a podívám se na hlavní dostih alespoň ze záznamu. Ostatně kolem Velké pardubické se toho od dob mého dětství hodně změnilo. V roce 1992 obsadili na protest proti množství koní zahynuvších při závodu ochránci zvířat startovní prostor a pokusili se zabránit zahájení dostihu. Následoval tvrdý policejní zákrok, který vedl k jejich rozehnání. Následný chaos způsobil, že na Taxisově příkopu spadlo osm koní. Důsledkem aféry byla úprava trati v roce 1994, kdy bylo zavedeno zavlažování změkčující povrch dráhy a byla snížena hloubka Velkého Taxisu ze dvou metrů na jeden. Před letošním závodem byl Taxisův příkop znovu upraven, změnila se jeho doskoková hrana, aby byl doskok bezpečnější. Dostihový spolek, který pořádá Velkou pardubickou, musel řešit vážné finanční problémy, poté, co ho opustil hlavní sponzor. Vloni se kvůli covid-19 konala Velká Pardubická bez diváků.
A teď vás možná napadá, jak souvisí dostih Velké pardubické s hroznovým vínem? V závěru jednoho takového dostihového odpoledne koupila moje maminka na stánku u závodiště krásné hroznové víno. Pochutnali jsme si na něm ještě po cestě domů. Následující den mě poslali domů ze školy s velkými bolestmi břicha a průjmem. Během dne se ke mně přidala moje sestra, další den i rodiče. V následující dny jsme strávili zoufalým bojem o pobyt v té nejmenší místnůstce našeho bytu a sténáním v postelích. Postupně se z nás staly ploužící se mátohy, které nebyly schopné pozřít nic jiného než pár lžiček studeného černého čaje. Testy ukázaly, že jsme onemocněli úplavicí stejně jako řada dalších návštěvníků dostihů. Pravděpodobně to byli ti, kteří si zakoupili a pojedli ono hroznové víno. Infekční oddělení nemocnice bylo přeplněné, přijímalo jen kritické případy. Naše rodina se statečně potýkala s úplavicí doma. Návrat k normálnímu životu trval dlouhé dva týdny. A na hroznové víno se ten podzim nikdo z nás nemohl ani podívat.
S využitím wikipedie
