Vážení, tak se opět vracím. Pro některé to bude nepochopitelné, protože už jsem odcházela dvakrát. Ano, odcházela, protože mi to psaní někteří velmi znechutili. Rozhodla jsem se ale, že si to znechutit nedám. Po mém, možná zbytečně srdceryvném rozloučení, kdy se mi ti, s kterými jsem se rozloučit chtěla, ani neozvali, ale ozvali se mi ti, kteří ke mně pociťovali nějakou zlobu. Opravdu jste se snažili hodně dát mi na frak.
No, už jsem se z toho vydýchala a rozhodla jsem se, že se nedám. Ano, píši hlavně ze svých prožitků a s patřičnou nadsázkou, ale snažím se situaci trochu zlehčit. Zlé komentáře číst nebudu a zavazuji se, že na ně nebudu odpovídat.
Nepíši opravdu žádné filozofické úvahy, ani nechci připomínat nějaké velké smutky z toho, co se děje. Já jsem se narodila ve válce, kdy lidé vůbec nevěděli, co bude, a přesto se snažili žít.
Do zrcadla se dívám jenom, když se chci upravit, protože vím, že na neupravenou starou ženu hezký pohled není. Zrcadlo mám totiž v sobě, ve svém srdci. Zrcadlí se mi tam jenom láska k lidem, ke zvířatům, k přírodě a ke všemu hezkému. To ošklivé se snažím vytěsnit. Proč mít z toho špatnou náladu. Musíme čekat, že to ošklivé brzy skončí a že to hezké ještě přijde.
Ale teď konečně k tomu nadpisu. Jenom ještě prosím paní Věru Ježkovou, aby mi napsala, jestli se píše v teplácích nebo v teplákách. Nějak na to nemohu přijít.
Proč chodit do divadla v teplácích.
No, nejenom do divadla, ale na všechny kulturní podniky, které se už v dnešní době nabízejí a na které se smí chodit. Lidé jsou vyprahlí, tak tyto akce navštěvují houfně. Bylo však zvykem, že na tyto návštěvy je třeba se slavnostně obléknout. Alespoň já jsem to stále dodržovala a mám několik svátečních oděvů na úrovni. No, úroveň by se snad měla dodržovat už jenom z úcty k těm, kteří pro nás kulturní pořad připravili. Proč se mají do hlediště dívat na lidi postrojené nevkusně a nevhodně.
Svět se však zbláznil a už je všechno jinak. Po letech uzavření doma, kde člověk mohl chodit v domácím oblečení, jsem se rozhodla, že půjdu za kulturou a navštívím místní divadlo. Divadlo je to malé, ale to neznamená, že půjdu v teplácích. Vzala jsem si tedy sváteční šaty, hezky se učesala a slavnostně vyrazila. Před divadlem jsem si ale musela nasadit roušku.
Gumičkou jsem se z vlasů udělala vrabčí hnízdo a odhalila trochu odstálé uši. Nos, tvář i ústa, prostě celý obličej zmizel a zůstala podivná bytost, ne tedy zrovna pohledná a ke které se to slavnostní oblečení vůbec nehodilo. Kdybych si nechala na sobě to domácí oblečení, tak by to vůbec nevadilo, ba právě naopak. Potkávala jsem opět lidi, které jsem nepoznávala. Na divadelním představení jsem se mohla smát, nebo šklebit, protože to nebylo k poznání. Chudáci herci, když se podívali do sálu a viděli ty mimozemšťany, tak i veselohra se stala truchlivou. V divadle bylo teplo a já jsem se v tom hadru na obličeji začala potit a dusit se. Přestala jsem vnímat představení, a když bylo u konce, byla jsem skoro v mdlobách a u konce s dechem.
No, zážitek to nebyl, i když jsem se těšila, a tak opět sedím v teplákách u televize, ale jsem šťastná, že u toho nemusím mít roušku.
