Klopýtám si životem,
nechci zůstat za plotem.
Užívám si světa krásu,
všude hudba, hodně jasu.
Málo co mě zastaví,
vždyť mám boty toulavý.
Šlapu, ani nedýchám,
nevím však kam pospíchám.
Překážky se postaví,
však boty mé to nestaví.
Zdolávám je s radostí,
však někdy také s lítostí.
Na nohou mám puchýře,
ale vždy je k nevíře,
že dál mě to pořád vleče
nic už mi však neuteče.
Někoho vždy potkávám,
však zdržovat se nedávám.
Můj krok však už není lehký,
z úst mi zaznívají heky.
Nakonec však na mé chůzi
je tu velká překážka.
I když mě to hodně mrzí,
najednou jsem na vážkách
Vynořila se tu hradba,
co vůbec nelze obejít
a nutí mě to na mé cestě,
konečně se zastavit.
To něco je hodně velké,
šíří se to jako mor.
Je možné, že na své cestě,
zastaví se každý tvor.
Mlha za mnou, přede mnou,
co mě brzdí najednou?
Zdá se, že ta cesta končí
a že mám ten šlapot vzdát.
Mohla bych už zmizet z očí,
sbohem cestě mám snad dát?
Přiberu si k cestě lidi,
ať zlo naši sílu vidí.
A všichni začneme se prát
o to, co má každý rád.
P.S. Proč máme ďábla nechat ovládnout naši krásnou zem?
