Pohádkové údolí Raurisu,, Hohe Tauern. Chata Gollehenalm
Když jsem, ve věku již seniorském, procházel s kamarádem Vláďou kouzelným údolím Raurisu v rakouských Vysokých Taurech, byla tam úplná inflace krav. Byly úplně všude. Šedivé, hnědé, strakaté. Byly na stráních po obou stranách údolí, lezly dokonce i na skály jak horolezci, povalovaly se vedle cesty, dokonce jedna si lehla přímo na cestu.
Když jsem se k ní opatrně přiblížil, vzpomněl jsem si na svou dětskou kravskou fobii a chtěl jsem ji s odstupem obejít. Kravka se na mne ale upřeně zadívala svýma krásnýma očima a úplně mě hypnotizovala. Dokonce si myslím, že na mě i mrkla. A ve mně se cosi zlomilo a moje kravská fobie byla pryč. V tu chvíli jsem měl chuť si k ní lehnout a drbat ji na hlavě jako svoji malou Britney. Byl to zvláštní okamžik. Vláďa zatím vytáhl kameru a foťák a uprostřed jednoho stádečka přesvědčoval krávy, aby mu chvíli postály kvůli záběru.
Pomalu jsme míjeli údolní chaty a všude byly krávy. A popásaly se na zvláštní, světle zelené trávě. U chaty Gollehenalm jsem se ale musel zastavit, odpočinout si a doplnit zásoby kávy a energie. Vláďa, jako vždy, plný elánu, rázně vykročil dál k Tauernhausu.
„Počkej tady na mě, jo?“ řekl jen. „Za hodinu jsem zpátky.“
Paní domácí za malou chvíli přinesla půllitrový hrnek vonící kávy a k tomu stejně velký hrnek mléka. Vzal jsem hrnek do ruky a tázavě se na ženu podíval. Ta beze slov ukázala rukou na nedalekou louku, kde se popásala v družné pospolitosti bizarní směsice domácích zvířat. Tři prasata, čtyři krávy a opodál i jeden kůň a oslík.
Žena v charakteristickém rakouském dirndlu mi řekla Guten Appetit a já jsem jen tiše seděl, upíjel kávu a všemi smysly vnímal tu až neskutečně poklidnou a pohádkovou atmosféru pozdního alpského jara.
