Teplé slunce nad hlavou a před sebou moře. Co si může člověk přát víc. Moře, neustále fascinující a ukolébávající člověka svou nekonečnou, monotónní melodií.
Když jsme si sedali odpoledne do Beach baru v hotelovém resortu na břehu Akabského zálivu k pravidelné kávové siestě, moje žena se vždy posadila tváří k moři. Chtěla ho vidět co nejdéle. Moře je obrovská síla. Je to energie. A je to život. Věčný a nekonečný dárce života.
Po šesté ráno se nad pobřežními horami Saudské Arábie začíná rozjasňovat. Sluneční kotouč pomalu vykoukne nad hornatým obzorem a jeho zlatorudá stopa se rozeběhne do dáli a ozáří svým životodárným jasem vody zálivu a celé pobřeží. A ranní chlad se jakoby mávnutím kouzelného proutku mění ve velice příjemné klima bez poledního žáru.
Tak, jak stoupá slunce po obloze, stoupá i teplota vzduchu. Vítr, vanoucí od moře směrem k pobřeží, příjemně ochlazuje horký vzduch. Hornaté pobřeží se zcela ztrácí v mlžném oparu, vznášejícím se nad mořem. Teprve k večeru, když slunce zapadne a vzduch se trochu ochladí, dostávají vzdálené vrcholky pohoří ostřejší kontury.
Slunce a moře. Kombinace, která nikdy neomrzí. Věčně lákavá a věčně přitahující člověka svou nekonečnou silou a energií. Ať už jste kdekoli. Je jedno, jestli u Rudého, či Středozemního moře, nebo u moří zcela jiných a vzdálenějších. Ale moře, to moře je pořád stejně lákavé. Užili jsme si ho se ženou na svých cestách vrchovatě.
Když jsme sedávali na pobřeží porečské Lanterny na chorvatské Istrii a dívali se na moře, vnímal jsem vždy, že zatímco vlny, běžící odněkud zdáli, se rozplývají a umírají na pobřeží s příjemným a uklidňujícím zvukem příboje, nekonečně věčné moře, které je zrodilo, je v neustálém pohybu, v neustálém neklidu. V neklidu, který však postrádá jakoukoli známku chaosu. V neklidu, který má svůj neměnný řád a který v člověku vyvolává příjemné pocity, bezpečí a klid duše. Vtíravý nepokoj, špatná nálada, problémy, to vše najednou mizí a rozplývá se v šumění vln a vlnění moře.
Nikdy nekončící, rozmarná hra vln uklidňuje duši. Když se líně přelévají o pobřežní písky, nebo narážejí do pobřežních skalisek, jejich monotónní hlas zní pro vnímavého diváka jako relaxační hudba od Vangelise.
Moře je krásné v každé denní době. Od brzkého rána až do pozdní noci. Jak slunce stoupá, nebo klesá oblohou, bude se měnit a postupně přelévat i jeho barva. Od jemně purpurové přes zlatavou, sytě modrou až po ohnivě purpurovou na sklonku dne.
Blíží se večer. Slunce pomalu zapadá za pobřežní hřeben hor. Anebo se noří kamsi na obzoru do tmavnoucího moře. Západy slunce nad mořem jsou pokaždé až kýčovitě teatrální. Ať už probíhají kdekoli. Je to kouzelné divadlo, jehož aktérem je usínající slunce a moře, po kterém se až k pobřeží rozbíhá zlatavý pás světla. Siluety pobřežních palem a hotelových resortů postupně tmavnou, potrhaná mračna se zabarvují do červenožluta a celé pobřeží postupně šedne a usíná. Je to nádherné představení, jehož repríza nemůže nikdy zklamat. Nemůže zklamat ty diváky, kteří večer co večer postávají na pobřeží s připravenými fotoaparáty, nebo sedí u sklínky vína v pobřežních kavárnách a jsou připraveni naplno zažít toto představení, při kterém se všechny problémy rozplývají v purpurové záři na obzoru.
Čas popošel a zlatavá stopa zapadajícího slunce se postupně zkracuje, aby zamířila zpátky tam, odkud se zrodila. Při pohledu na západ slunce jsem si však ani nevšiml, že moje sklínka istrijského Teranu je docela prázdná. V takové příjemné večerní chvíli by byla úplná škoda nedat si ještě jednu.
Ostrov Thassos, Řecko. Poutní kostel cestou na Akropoli.
