Já seděl a těšil se na mamaráda Jirku a na Ovčín.
Z vrat státního statku vedle našeho domu vyšla hradlářka a zamířila na nádraží opodál, vystřídat starého pana Vránu. Její postava byla nezaměnitelná. Byla to totiž žena neobyčejně vyvinutá. A v nejlepším věku kolem čtyřiceti let. Bylo prázdninové léto, a tak byla velmi úsporně oblečená. Když míjela ty tři muže, zářivě se na ně usmála, načechrala si vlasy a oni ji sborem pozdravili. Starý pan Křepelka navíc smekl hluboce svůj klobouk.
Všichni tři ale najednou zmlkli a jejich oči pozorně sledovaly procházející ženu až do chvíle, kdy zašla do vrat nádraží. Po tu celou dobu bylo na co koukat.
Otec, Seidl i Křepelka se na sebe potom chvíli mlčky dívali a otec pronesl tu památnou větu, kterou jsem kupodivu uslyšel a kterou si pamatuji dodnes:
„O čem jsme se to vlastně bavili?“
Musím se ale přiznat, že já jsem tehdy koukal taky.
