Den blbec. Mlha, že by se dala krájet, taxíků po Praze jak naseto a zákazníci nikde. Nejspíš sedí doma u televize nebo v hospůdkách s přáteli u něčeho dobrého a je jim fajn. Nejraději bych to dnes vzdala,
tma začala už v pět odpoledne, ale penízky potřebuju. Utekl mi zákazník bez placení, ani jsem za ním nevyběhla. Opuštěná temná ulička na okraji města nevypadala moc bezpečně. A ještě ke všemu na zpáteční cestě ze Suchdola do centra mě staví červená plácačka, hlídka VB. Nesvítí mě levé zadní světlo - pokuta. Na moje námitky, že před dvěma hodinami před výjezdem svítilo všechno, následuje dlouhé kázání, mám si během služby občas obejít a zkontrolovat vozidlo. Se světlem si hraju možná
půl hodiny, policajti se samozřejmě baví. Naštěstí to zvládám vlastní silou, zablácená, vzteklá s ulámanými nehty, odjíždím. Nálada na bodu mrazu. Dnes mám víc kilometrů prázdných než placených. A tak kolem půl jedenácté končím.
Doma devatenáctiletá dcera Eva. Občas bývá ještě vzhůru a chvilku si povídáme. Ještě svítí, ale usnula se stolním kalendářem v ruce. Až mě píchlo u srdce, tohle dobře znám. A jistě i jiné maminky dospívajících dcer. Tak ta moje holčička má starost. Teď ji rozhodně nebudu budit, nechám to na ráno. Ale já tedy nespím. Za tuhle noc jsem promyslela svatbu, vyměnila náš byt za větší, za rok se vrátí syn z vojny a už skoro kupovala postýlku pro mimino. K ránu jsem vysílením usnula. Dcera odešla do práce, chovala se tiše jako myška, aby mě nevzbudila.
Probrala jsem se až kolem desáté, volat jí nebudu, musím počkat. Bylo to asi nejdelší dopoledne v mém životě. Vzpomněla jsem na moji maminku, která tohle se mnou prožívala před dvaadvaceti lety a to mě
bylo teprve sedmnáct. Teprve teď jsem ji dovedla pochopit. Po nekonečných hodinách moje dcera přišla, rozesmátá, v dobré náladě, moc jí to slušelo. Ve dveřích se zarazila "mami, co se stalo, vypadáš hrozně." A já se rozbrečela. Ona, teď už opravdu vystrašená ještě v kabátě ke mně sedla, objala mě a snažila se ze mně vytáhnout co se děje. V pláči jsem ji ujišťovala, ať se nebojí, že všechno zvládneme,
mám to promyšlené. Na děťátko se těším, budu pyšná babička.
Ta moje holka se rozesmála, až se za břicho popadala. Plánovala lyžařský zájezd a to ji tak unavilo, až z toho usnula s kalendářem v ruce. Ten šutr, který ze mně spadl, musel být slyšet na míle daleko.
