Říká se, že jedna máma uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí jednu mámu. Já jsem v naší rodině zažila něco jiného.
Můj táta byl z deseti dětí, vyrostli na vsi, sourozenci se časem rozprchli do celé republiky. Teta Vikta vstoupila do řádu a přijala jméno Tarzicie. A když její rodiče zestárli, měla možnost je opatrovat v domově pro staré lidi. Jenže po jakési reorganizaci staré lidi z domova vystěhovali a navíc babička ovdověla. Její nejstrarší sestra - moje teta Marie - si ji vzala domů. Sama měla tři děti, strýc také nevydělával kdovíkolik a tehdy se sourozenci rozhodli posílat své sestře Marii měsíční příspěvek. Vlastně se složili babičce na důchod.
Já byla dítě školou povinné, a když jsme se o tom s tátou bavili, moc se mi to líbilo. Těsně po válce neměl asi nikdo ze sourozenců tátovy rodiny kdovíjaké příjmy, i když rozdíly mezi jednotlivými rodinami určitě byly. Proto sourozenci posílali 50 nebo 100 Kč měsíčně babičce na přilepšenou. Navíc si pamatuji oslavy babiččiných 70. a 80. narozenin. To jsme se k tetě Marii sjeli a i když měla třípokojový byt, muselo to pro ni být náročné. Ale vždycky to zvládla ke spokojenosti celé rodiny.
Dnes už nikdo z nich nežije, ale ten příklad, který mi dali, mi ukazuje, jak je skvělé, když o sobě členové rodiny vědí a umějí se podpořit.
Současná situace je jiná, spíš, aby rodiče měli pro své dospělé děti nějakou finanční rezervu, když přijde větší nečekaný výdaj. Ale mám i kamarádku, jejíž děti jsou na tom všechny dobře a kamarádka od nich každou chvíli dostane nějaký dárek. Však má od čtyř dětí deset vnoučat, které k babičce jezdí moc rády.
