Přátelé, dobrý den, berte tuto mojí říkanku s nadhledem.
Zareagovala jsem v předstihu na zadané téma Fota dne k 1.10.2022 - Jsem Tvoje stáří, pozvi mě dál.... jsem zvědavá a těším se, jaké názory a fotografie se objeví. Nebude to úplně snadné. Zatím žádnou fotografii nemám.
Když jsem po delší době otevřela íčko,
a foto téma zřela,
v tu chvíli mi zahořelo líčko
a ručka se mi rozechvěla.
Jsem Tvé stáří, pozvi mě dál…
ale ty mě přece, stáří, nezveš na parádní bál!
Já tě nechci, i ty filuto,
abys věděl, zamítnuto!
A tak tu sedím na střeše,
I když mi přišla ta depeše.
Jsem z toho trochu v rozpacích,
vždyť létám skoro v oblacích.
Stáří po mně pokukuje,
prý už mě hodně potřebuje.
Ale já jsem holka srdnatá,
no, znáte to, děvčata!
(nespadnou nám hned tak kaťata!)
Jak to stáří vyhlíží?
Jezdí ještě na lyžích?
Na jaře upadla jsem jak poleno,
odneslo to koleno.
Když se mi doktor šťoural v noze,
slyšela jsem po narkóze:
Stáří by tu již mělo býti,
asi se chytilo v rybářské síti.
A aby toho nebylo dost,
při vší smůle, přišel další nevítaný host.
V létě obšťastnila mě korona,
naštěstí nespadla opona.
Ve mně se to nyní všechno sváří,
nezlob se na mě, moje stáří.
Až mě jednou vyhledáš,
rozdáme si mariáš.
Švindlování nestrpím,
to se raději utopím.
Před nosem ti zabouchnu
a ze střechy sešťouchnu.
Vidím tady spoustu hvězd,
bohužel, je čas již opatrně slézt.
A teď vážně, moje stáří,
blíží se konec září.
Jsem dávno po sezóně, dávno spolu,
vidíš se na monitoru?
Už nejsem jako rybička,
ale sedmdesátiletá babička.
A ke všemu začíná podzim, deště,
kamaráde, počkej chvíli ještě…
Ať jsme mladí,
ať jsme staří,
ať jsme churaví,
to moře, ten rybář nás uzdraví.
P.S. Právě jsem hustě připálila brambory na sporáku. Zaskočila mne manželova diagnóza, prý je to moje skleróza a v mžiku následovala neradostná prognóza, prý mi hrozí neuróza ba i paradentóza... jsem já to ale koza, není to moje póza, může za to moje próza, opravdu v pracích domácích, lítám někde v oblacích...
