Včera večer jsem pocítil chuť, možná až neodolatelné nutkání, otevřít si, ke sledování přenosu fotbalového mistrovství světa ve fotbale z Kataru, láhev Gambrinusu. Fanoušci sledující utkání přímo v místě na stadionu jsou o tuto radost ošizeni, vzhledem ke striktním islámským pravidlům a zákonům. Takže, na stadionu žádné pivo. To já si to pivo mohu klidně dát, bez nebezpečí stihání mravnostní policií.
S pohoršením o tom píše i světový tisk a hned k tomu přidává informace o rozsáhlé korupci při dřívějším určování místa, kde by se toto mistrovství mělo uskutečnit. Bylo to jednoduché. Katarští šejci mají totiž peněz skutečně až moc.
Přitom mne ale napadlo, co o pojmu “nutkání“, píše náš moudrý web. Jeden článek takové chování charakterizuje následovně. Cituji:
„Nutkavé chování je chování, které člověk dělá ne proto, že ho to baví, ale protože cítí, že musí.“
Zamyslel jsem se. Musím, nebo nemusím? Četl jsem dále:
„Nutkavé chování obecně vzniká z obsedantních myšlenek a je poháněno pocitem nepohody, který lze popsat jako neklid, úzkost nebo pocit viny“.
Tak to tedy ne. Případ pro psychiatra zatím ještě nejsem. To pivo si klidně odpustím. Ale pak jsem si řekl, proč si mám odpouštět, když u toho nemám nutkavý pocit viny? Ten webový článek mne trochu znejistil.
Fotbal v televizi zatím za moc nestojí, a tak jsem se mohl dál věnovat pojmu nutkání. A přemýšlet o tom, jestli přece jen nějaké podvědomé nutkání ve své hlavě neskrývám.
Nějaké podezřelé okolnosti jsem bohužel objevil. Když například odcházím z bytu a chci už zamykat, v hlavě se mi objeví neodbytná myšlenka. Vypnul jsem světlo? Vypnul jsem kamna? Vypnul jsem varnou konvici? Jdu se raději podívat, abych posléze konstatoval, že jsem vůbec nic neopomenul.
Asi je to u mne určité genetické dědictví. Otec na tom byl ještě hůře. Vzpomínám si, dnes již s úsměvem, na naše cesty za prarodiči do Třebenic. Otec se pokaždé vracel a zkoušel, jestli nejde vařič a jestli pořádně zamknul. Občas se mu ale toto nutkání nevyplatilo. Jednou tak dlouho lomcoval zamčenými dveřmi, až je vyvrátil z pantů. A bylo po cestě. Pravda, byly to dveře už velmi staré.
Podruhé se vracel zkoušet vařič. Matka totiž těsně před cestou na něm vařila čaj do termosky na cestu. Vařič byl bohužel ještě teplý a otec si celou cestu vlakem chladil připálenou ruku na okenním skle.
Když jsem uvažoval o svém dalším možném nutkání, došel jsem v myšlenkách až k počítači. A dilema bylo na světě. Je to kamarád, nebo nutkavá potřeba? Toť otázka!
V onom webovém článku je na závěr zaplaťpánbůh ještě psáno, že:
„existuje přechod mezi egocizáckými nutkáními a příjemnými impulsy v podobě nutkavých her nebo koníčků, jako je čtení atlasů, matematika nebo vymýšlení jazyků.“
To mne uklidnilo. Moje, dnes až početné literární aktivity, tak mohu s klidem charakterizovat spíše jako příjemný každodenní koníček, nikoli jako „egocizácká nutkání.“ Psát pořád sice nemusím, ale baví mě to. A hodně.
Když se ráno vzbudím, vyvenčím svou malou kamarádku Britney a už se těším na ranní kávu a počítač. Projedu spřízněné servery a otevřu své rozpracované texty. I kdybych opravil jen pár slov, jsem spokojený. Je to obsedantní, nebo není? Je mi to ale docela jedno. Vždyť je to, přece, můj život.
Přiznejte se, jak jste na tom s neodolatelným nutkáním vy?
