Maminka byla ještě "stará škola", ročník 1924. Ráda jsem naslouchala jejímu vyprávění, kdy vzpomínala na mládí prožité pod Tatrami. A měla jsem dost času na poslech. Nicméně začala zdravotně strádat. V důsledku toho jsme se společně dohodli, že se přestěhuje a bude bydlet u nás v domku.
Nebyly všechny dny tak radostné. Kdo se stará či staral o své rodiče, a navíc sdílel společnou domácnost, ví o čem mluvím. Avšak ráda vzpomínám na veselé příhody, ve kterých maminka hrála hlavní roli.
Přidělili jsme jí jediný úkol, se kterým souhlasila, a to, že bude dvakrát denně chodit na procházky s naším pejskem Míšou. Chtěli jsme, aby se maminka pohybovala a také navazovala kontakty s našimi sousedy. Nicméně i nám s manželem bylo velmi pomoženo. Zejména proto, že jsme mohli odcházet do práce bez dřívějšího ranního vstávání kvůli venčení našeho čtyřnohého miláčka. Koneckonců byli spokojeni všichni.
S ohledem na maminčinu pomoc nám proto přišlo divné, když o Štědrém dni vstáváme a co nevidíme? Maminka spokojeně sedí na židli, Míša pod stolem na ni upírá své prosebné oči, vodítko nikde. Podivila jsem se:
„Mami, ty dneska nejdeš s Míšou ven?“ a maminka na to bryskně ve svých 79 letech odpověděla:
„Dneska jsou Vánoce, beru si dovolenou!“
A mně nezbylo jen splasknout, popadnout vodítko a mazat pro tentokrát s Míšou na procházku sama. Maminka se za oknem spokojeně usmívala… :-)
