Zdravím všechny kamarády. Konečně jsem sem našla opět cestu. V tom roce 2017, když jsem se zamýšlela nad fotografií v černém puntíkovaném šátku, jsem si myslela, že bude líp. Není. Moje životní cesta má své limity, se kterými jsem se musela smířit. Již 3.rok jsem v invalidním důchodu. Nabalily se další nemoci a já polykám denně 12 ks prášků. Není mi to vůbec po duši, ale podnikla jsem všechno možné. Je mimo mé síly a možnosti změnit svoji situaci tak, aby těch prášků nemuselo být tolik.
Dělám, co se dá. Maluji, fotím, ráda chodím na procházky a snažím se. V poslední době mě nejvíc trápí výfukové plyny aut, a tak nosím roušku. Covid necovid. I když jedu do přírody, musím se část cesty obrnit svatou trpělivostí. Nevím, čím to je. Čím jsem starší, tím víc mi vadí špatný vzduch. Někdy se mi dokonce zvedá žaludek.
Nevzdávám to. Moc si přeji změnit alespoň něco na tomto stavu. Takže, jdeme dál, i když ne vždy s úsměvem.
