Naším městem projede kolem osmnácti tisíc aut denně. Bytovku při hlavním tahu opravdu není co závidět, a tak jsem si před důchodem pořídila malou zahrádku v místní kolonii. Byla to nejlepší koupě mého života, prchám na ni co nejčastěji. I když síly ubývají a boj s plevelem nikdy nekončí, jsem tam moc šťastná. Mám své bylinky a léčivky, rybíz, letní jablka, trochu hrášku a pár jahod. Jako bonus mohu pozorovat ptáky, veverky, ještěrky, občas i zbloudilého zajíčka.
Protože odjakživa ráda píšu, k mým zálibám patří vše, co nějak souvisí s regionální historií. Léta se věnuji našim rodákům významným osobnostem, městským tradicím, apod. Přispívám do místních novin a vlastivědného periodika. Přiznám se, že čím jsem starší, tím víc se utíkám do iluze města mého mládí. Vidím jeho dávnou podobu před současnou modernizací a rozrůstáním, dělá mi dobře chodit do míst, kam jsem chodila už jako dítě. A vychutnávám si to, že potkávám stále stejné spoluobčany, kteří vědí o mně vše, tak jako já o nich. Posiluje to pocit domova. Jen mne poslední dobou překvapuje, jak se lidé s přibývajícími roky mění (u sebe si to moc nepřipouštím), a pak náhle mizí...To bohužel už nejsou radosti, ale realita.
Také se pokouším nějak zachytit a předat nejbližším to, co umím, či co pamatuji. Pět let jsem s mým parťákem počítačem tvořila cosi jako rodinnou kroniku, protkanou rodokmeny jednotlivých rodů, plnou osobních vzpomínek, úryvků z korespondence, či výstřižků z tisku, čímž jsem zužitkovala poklady z rodinné pozůstalosti. Dřív se opravdu nic nevyhodilo, tím mám na mysli především osobní doklady a fotografie předků. Vznikl tak vánoční dárek pro nejbližší rodinu. Dospívající vnučky zase dostaly soupis receptů na jídla, která jim u mne nejvíce chutnala, samozřejmě se všemi kuchařskými "fígly". Dnes není problém vydat v knižní podobě třeba jen několik málo výtisků, a doufám, že obdarovaní je s přibývajícím věkem ocení.
O některé radosti přicházíme díky přirozenému běhu věcí. Na vyzvedávání dětí ze školy, družiny, na společné psaní úloh, hry a výlety už mohu jen vzpomínat. Tyto aktivity se přetransformovaly ve sdílení momentek v jejich mobilech, které babičce nabídnou jako kukátko do svých životů. Je dobré si uvědomovat, že ne každému je i tato zdánlivě nepatrná radost dopřána.
Zato radostí trvalou jsou setkání se zajímavými lidmi. Nemusí to být jen letité kamarádky, ale i cizí lidé, pamětníci, kteří si rádi popovídají. Mám k tomu příležitost hlavně v malém místním muzeu, kde už přes dvacet let dělám průvodkyni.Myslím, že jakmile člověk rezignuje na mezilidské kontakty, je to začátek konce. Dokud zdraví dovolí, je třeba chtít být jakkoli užitečný. Byť by to bylo jen něco dobrého na zub, upečeného těm, které máme rádi, nebo alespoň telefonát tomu, kdo je sám,nebo nemocný.
Ale vrátím se k tomu, čím jsem začala. Jedno čínské přísloví říká, že "hlavní město je to, ve kterém žiješ". A to mohu za sebe bez výhrad podepsat.
