„Hele kluci, já jdu dneska z práce o chvilku dřív. Se šéfem to mám domluvený. Zítra tu budu dýl. Dneska chvátám domů.“
„Počkej, tohle ti přečtu, to je hrozný: Uprchlíci. V Německu jeden afgánský uprchlík z Pákistánu vytáhl pistoli a začal střílet v baru. Hele a další. Ve Švédsku přestali uprchlíkům dávat azyl.“
„Tady snad uprchlíci nejsou? Nebo jsou?“
„Jsou, ale málo.“
„Kluci já už musím jít, abych stihnul vlak. Tak, zítra, čau.“
Odpolední vlak je plnej, jako obvykle. V kupé seděj dva kluci a dvě holky, takže sem se vejdu. Ani si nevšimli, že jsem k nim přistoupil. Všichni koukají do svých mobilů. Nikdo ani nezvedne hlavu, když pozdravím. Prsty jim lítají po klávesnici. Píšou nebo hrají hry. Sednu si ke dveřím a trochu je otevírám, protože je tady vydýchaný vzduch a děsný horko. Mám výhled do uličky a tak sleduju přicházející lidi. No támhle ten, doufám, že si k nám nesedne. Vypadá jak, no přesně takovej, o kterých kluci dneska četli v práci.
Čech to tedy není. Tmavej s igelitkou a tak doufám, že sem… A už otevírá naplno dveře našeho kupé, nepozdraví, nemluví a sedá si naproti mně. Ostatní ho nevnímají, jsou zabraní do svých her.
Nikoho nezajímá, nový, zvláštní cestující. Ten cizinec zajímá jenom mě a pozoruji jak je nervózní. Trochu škube hlavou, má tik, igelitku přehazuje z jedné do druhé ruky a na čele mu vyskakuje pot. Každou chvilku si rukávem otírá čelo.
No, tak to jsme to chytli. Feťák? Anebo je to opravdu uprchlík? Snad už to přeháním. Všude je vidím. No, on je, ale opravdu nějakej divnej. Divnej je ten jeho dech. Dýchá neobvykle rychle. Dělám, že spím, dělám, že mě nic a nikdo nezajímá, ale neustále ho pootevřeným okem pozoruji.
A teď vrazil obě ruce do igelitky a něco tam štrachá. Něco hledá. Nebo tam něco skládá dohromady? Pistole! Hned mě napadne. To je blbost. Ale něco v tý tašce jako sestavuje, montuje. Je víc a víc nervózní a projevuje se to na jeho dechu. Pořád něco šroubuje. Už nehraju, že jako spím, ale otevřu oči a dívám se na něj pozorně. V kupé to stále nikoho nezajímá. Jenom mobil, hrajou, píšou.
Co může šroubovat? Co sestavuje? Sleduje jen vnitřek tašky, nikam jinam se nekouká jen a jen do tý igelitky.
Mám už jasno. Je to pistole a nasazuje tlumič, přesně tak, jak to znám z filmů. A opravdu. Cvak. Kovový zvuk, takový, jako když cvakne bajonetový uzávěr se ozve odněkud z nitra igelitky. A teď vstane, vytáhne pistoli a bum, bum, bum, prásk a je po nás. Už dopředu promýšlím nastávající děj a představuji si, co se asi stane.
Mám odejít? A co ty ostatní ty tady nechám? On má pistoli a všechny je, nás… Nikomu nic neřeknu? Začínám se potit také já. Co mám dělat? Jak se mám zachovat? Pomalu si dávám kufřík před sebe, a až bude vytahovat pistoli, tak ho do tý pistole tím kufříkem praštím. Čekám. Jsem ve střehu.
Děj pokračuje. Pomalu se vyplňuje, co jsem předvídal.
Dává si igelitku na kolena, nechce, aby ho někdo viděl, sklání hlavu dolů, z tašky něco vytahuje a přikládá si to k ústům. Začíná zhluboka dýchat. Dech se mu zklidňuje. Teď už dýchá pomalu a klidně a masku ukládá zpět do tašky. Astma. Zvedá hlavu, rozhlíží se a já se tvářím, jako že nic. Dokonce se na něj malinko usměju.
Uf, to jsem si oddychl.
