i60.cz: Domov

A vpravo od Radobýlu dominuje masivní kužel Milešovky. A někde mezi nimi, úplně v dáli, vykukuje špička třebenického Košťálova.

Ani nevím, jak se ty všechny kopce, kopečky a vršky nad vesničkami pod nimi jmenují. Je to ale obraz, který jsem pln emocí vnímal již jako malé dítě a ke kterému se dnes, po více než půlstoletí navracím.

Radobýl

Místa našeho mládí nemusí být sice tak krásná a výstavná, jako naše matička Praha, kde jsem strávil většinu svého života, ale budou provždy spojená s naším mládím, s prvním poznáváním světa i s prvními láskami. Ať už je to kdekoli.

Ale ani Litoměřice, to město, nad kterým teď stojím, nejsou místem mého mládí. Tím místem je tento kraj. Ten věnec kopců, které vroubí obzor kolem dokola, rozlehlá lada s pastvinami, vybíhajícími pozvolna vzhůru do kopců, pod kterými se krčí malé vesničky. Je to příjemný kraj.

Je to ale také kraj básníka Máchy. Pobýval tu krátký čas až do své smrti jako advokátní koncipient. Jeho život, zájmy, jeho básnické i prozaické dílo je však hodně vzdálené jeho profesi, hodně vzdálené suchým paragrafům právnických knih. Mácha s oblibou sedával na vrcholu Radobýlu, odkud je nádherný výhled do celého kraje kolem. Zde se nechal unášet romantickými emocemi a zde se také zrodila řada jeho básní. Je odsud vidět značná část Českého středohoří i řeka Labe, která se dole pod kopcem obtáčí širokým obloukem kolem Žernoseckého jezera, aby poté zamířila přímo k severu, k hranicím naší země.

Teď však nestojím na Radobýlu, ale nad vysokým severním návrším nad městem, kterému se říká Bílé stráně. Celá příroda se předhání ve své podzimní, pestrobarevné nabídce a já si přitom nemohu nevzpomenout na slova, kterými Mácha uvádí svůj největší román Cikáni.

„Tichá krajino! Jak často vábila mne samota tvá
v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil! Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivši se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír!?“

Tato slova jsem si přeříkával už kdysi dávno, kdy jako gymnaziální studentík, ovlivněný Máchou, Šrámkem a polským romantikem Slowackim, jsem vyrážel z Třebenic od strýce malíře, na výšlapy na Košťálov, Kozihorky, nebo na Skalku. Někdy s otcem, někdy úplně sám. A tenkrát, někdy ve svých šestnácti letech, jsem po jednom takovém podzimním výšlapu ve svém krátkém povídání, nazvaném Potulky rájem, napsal:

„Polonahé stromy vztahují své rachitické paže v zoufalé modlitbě za umírající léto. Teď je to smutný ráj. Melancholický. Melancholická je i vůně, která umírá i potok, který pospíchá a neví kam. Vše je tiché. Kříž u cesty, mlýn na potoce i nedaleká hradní věž. Je to melancholický ráj. A člověk tudy jde a dýchá zhluboka, jako by chtěl vdechnout i ten pokoj a mír, klid staletí i hradních zdí a možná i slova Máchova:

„Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivší se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír.“

Ten vztah k tomuto kraji mi zůstal dodnes. A musím přiznat, že emoce pracují, dnes možná ještě více, než za mlada. Málo platné, když člověk zestárne, emocí přibývá. A přibývá i vzpomínek. A když už jsem v těch citacích, tak si dovolím přidat ještě jednu. Je opět z úvodu Máchova románu Cikáni:

"Přece hluboký poklid časů předešlých ach nikdy již se nenavrátí. Jak v rozplakaném jitru chladná mlha doléhá na skalnaté prsa strání tvých. A předešlý čas, zbloudilý co papršlek hvězdy vzdálené, někdy jen přichází v zraky ducha mého: jasné jest světlo jeho, leč nezahřívá".

Lépe to snad nelze vyjádřit. Nechme však vzpomínky pro dnešek spát. Je podzim a kraj kolem se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Na Bílých stráních fučí vítr, a tam dole, jen malý kousek odsud, na samém kraji města, na mne čeká náš nový domov.