„Zase jen jedna! To není možný! Do pračky jsem stopro dávala dvě!“ vztekám se při věšení prádla.
Kouknu do pračky, nic, v koši na prádlo taky nic, ani v ložnici. Prostě druhá ponožka nejspíš sublimovala. A ne poprvé. Mám pocit, že od té doby, co peru, mám doma černou díru, baštící ponožky. Mizí ponožky letní, zimní, pracovní, sváteční i dětské.
Pořídila jsem si krabici, abych všechny ty „singlfusky“ měla pod kontrolou. Kdyby náhodou se objevila jejich původní družka. Nebo druh? No jo, co já o ponožkách vlastně vím?
Co když je to u nich jako u lidí? Nesednou si. Nevoní si. Jdou si na nervy. Nespolupracují. Zkrátka nechtějí být spolu. Rozhádají se, a jedna z nich se sbalí a jde hledat štěstí jinam.
Ta druhá si pak v krabici s těmi stejně postiženými stěžuje:
„No dámy, chápete to, ten můj se zakoukal do nějaký čůzy. Já mu nestačila, chtěl značkovou, sportovní, se zpevněnou patou!“
Případně: „Pánové, ženský jsou hrozný! No představte si, ta moje mi utekla s takovým nablbaným bílým frajerem. Tenistou. Já, ručně pletený, jsem ji nestačil!“
No jo, no, nerozumím jim, nechápu je, tak mi mizí. Co nadělám.
Ale, každá situace má řešení. Začala jsem nosit každou ponožku jinou.
Zvláštní. Ty „každá jiná“ se neztrácí. Asi už je omrzelo být single. Nebo se pletu?
