Na zastávku MHD přišla matka s malým chlapcem. Byl rozjívený, provokoval ji a ona se neúspěšně snažila bezkonfliktně ustát situaci. Chlapec gradoval nevhodné chování, pokukoval po mě a předváděl se. Mám svou zkušenost se zlobivým dítětem, dnes řečeno hyperaktivním, a tak mě napadla rada, kterou jsem někde vyčetl.
Požádal jsem matku, zda smím oslovit její dítě, souhlasila a chlapec zpozorněl v očekávání věci příštích. Tak jsem k němu promluvil, že vidím jeho nespokojenost, že asi má nějaký problém s nímž se nemůže vyrovnat. Chápu, že se zlobí, možná i oprávněně. A zeptal se ho, jak moc se zlobí. Aby sám posoudil a řekl, jestli hodně moc nebo jen tak méně nebo jenom malou trošku.
Účelem je uvést dítě do jiné situace a zaměstnat jeho mysl novým podnětem k řešení, jak to doporučil nějaký odborník. A stalo se tak. Okamžitě přestal, chytil se máminy sukně, sklopil oči a zarytě mlčel. Nereagoval ani na další má slova, jen se více přitulil k mámě a občas kouknul na mě. Vydržel v klidu do příjezdu trolejbusu a také i spořádaně nastoupil.
Matka v dalším rozhovoru potvrdila, že je diagnostikován jako hyperaktivní a já ji stručně pověděl o svých zkušenostech s psychologickou poradnou. Neznám další vývoj, ale po několika dnech, když jsme se míjeli, tak chlapec mě spatřil dříve, držel se máminy ruky a sám od sebe dokonce pozdravil, což je v husté městské zástavbě jev zcela neobvyklý.
