Co zaklepalo, ptáte se. No samozřejmě mé stáří! Doposavad jsem mu vždycky zabouchla dveře, až jsem mu jeho vlezlý nos přiskřípla...
Teď to začíná být občas "hustý". Tuhle jsem vyzvedávala nejmladší vnučku prvňačku z družiny. Táhla jsem její těžkou tašku, neboť se mi zželelo jejích ubohých šestiletých zádíček. Brejle na dálku nasazené, neviděla jsem na blízko, navíc se mi vnučka za ustavičného brebentění pletla pod nohy. Zakopla jsem o bouli na chodníku, vnučka uhnula (naštěstí) a už jsem letěla! Rozcápla jsem se jak široká, tak dlouhá. Tašku jsem bohužel nepustila, abych použila ruce ke zmírnění pádu. Kolena to odnesla, myslela jsem, že nevstanu.
Dobelhala jsem ven z areálu školy a na zídce venku požadovala na vnučce ošetření krvavého kolena náplastí. Vnučka namítala, že nesnáší pohled na krev, a tak jsem ji donutila, že prostě musí, jestli nechce, abych vykrvácela cestou domů. Zvládla to. Já ošetřovala doposud její rozbitá kolena, tak co by teď nemohla ona ta moje, že. Ale došlo mi, že už asi já leccos nezvládnu, a to nebylo příjemné zjištění.
A tak bych mohla pokračovat v tom, co všechno se mi děje. Občas to jsou humorné chvíle a já se pak musím smát sama sobě, ale občas to humorné přestává být a je to k vzteku.
Takže vybavena ve své pověstné těžké kabelce věcmi na přežití včetně dostatečného množství náplastí se zatím nevzdávám...
Foto: Jdu cestou necestou...
