V dobách, kdy ještě v železniční stanici Dobrotín panoval čilý ruch, přijížděli strojvedoucí z Přerova, Brna Maloměřic a Veselí nad Moravou. Většinou přicházeli do kanceláře venkovního výpravčího na pokec. Výpravčí Lojza Bernát byl osoba ukecaná a společenská.
S většinou strojvedoucích si tykal. Také s některými zažil četné příhody. Strojvedoucí Pospíšil z Přerova jednou přivezl se Sergejem sám dva tisíce tun na stoupání sedmnácti promile. V sousední stanici mu omylem vyvěsili postrk. Vletěl do kanceláře a křičel: ,,To není možný, já jsem to vytáhnul sám! Mám dobrou mašinu. Je to můj Karel!“ Bernát odvětil: ,,Ten stroj má také duši. Miluje vás!“
Strojvedoucí Kryštof z depa Veselí se zase vyznamenal železniční nehodou! Jednoho nedělního dopoledne při odjezdu vlaku vykolejil plošiňák naložený dřevem. Klády zatarasily celé zhlaví. Zasypaly vchod rodinného domku zbožné důchodkyně. Ta se nemohla dostat do kostela dveřmi, tak prolézala oknem. Hrozila směrem k lokomotivě a křičela: ,,To nemůžeš dát pozor, jak to jezdíš!“
Strojvedoucí Londýn z Maloměřic měl problémy u telefonu vjezdového návěstidla. Jakmile se totiž na druhé straně telefonu ozvalo: ,,Tady Česká Třebová,“ ohlásil strojvedoucí. ,,Tady Londýn!“ Bylo mu pak řečeno, ať si nedělá srandu. Výpravčí Bernát mu poradil: ,,Jardo, ty máš s tím příjmením pořád potíže. Mysli na budoucnost svých dětí a nech se přejmenovat na Voroněž!“
Všechny tyhle příhody měly neblahý vliv na průběh služby. Lojzu Bernáta znal každý. On se však v množství ,,kamarádů“ nedokázal orientovat. Přípravářka sepsala výchozí vlak a bylo nutno nahlásit rozbor. Součástí bylo i číslo lokomotivy, jméno strojvedoucího a nástup. Výpravčí jde k lokomotivě zjistit údaje. Najednou se vykloní strojvedoucí a zvolá: ,,Nazdar Lojzo!“ Pak je velmi těžké otázat se, jak se jmenujete a kdy máte nástup! Bylo nutno obtěžovat dispečery a strojmistry.
Lojzík Bernát se doplahočil do důchodového věku. Ještě jezdí do Brna na vrátnici. Pravidelně jednou za týden se otevře okno v jeho nástupní stanici. Vykloní se pán a mává. Bývalý signalista. Prý spolu sloužili v šedesátých letech na jedné stanici. Neznámý železničář vždy vytáhne plastikovou láhev se slivovicí. ,,Tož poďme, štrngneme si!“ Do Brna se tak děje celkem třikrát. Důchodce promarnil jedinou šanci. Hned při prvním setkání se měl zeptat. ,,Který ty jseš?“
Snad se styděl za svůj mozkový výpadek. Situace dosáhla obludných rozměrů. Vzniklo přátelství! Za rok a půl Lojzík zjistil jenom křestní jméno přítele. Jmenuje se Jura. Už se dověděl všechno o jeho panímámě, o dceři, o rodinných poměrech. Stále ale neví, jak se přítel jmenuje příjmením! Člověk potká v životě spoustu lidí. Někdo se mu do podvědomí zapíše buď velkým dílem, jiný velkým průšvihem. Bývalému výpravčímu Bernátoví nedošlo, proč si na něj neznámý signalista vzpomněl po padesáti letech.
Rozhodl se. Pojede do jeho obce, zajde na obecní úřad a zjistí totožnost. Konečně se tak doví s kým kamarádí a čí slivovici ve vlaku pravidelně nasává!
