Když si u mne kdysi na plese, v Pekle, tedy ve sklepním baru, objednával „jedneho Drsoňa pro mně a dva Jasoně pro děvčata,“ musel mi přeložit, že jde o fernet. Jeden hořký a dva citronové. Celý večer, když jsem naléval fernet, jsem tu veselou chvilku nemohl dostat z mysli. A kdysi provedl pěknou kulišárnu Jendovi Králikovi. Ten se vracel domů z jakési firemní oslavy ve městě. Pravda, měl cosi upito, a tak nebylo divu, že po chvilce kodrcání v autobusu usnul. Když se probral, nemohl poznat krajinu za oknem. A jak by taky ano, když svou zastávku přejel o devět kilometrů! Na jeho výčitky mu šofér Mirek poradil nejkratší cestu pro pěší návrat.
Není to dlouho, co jsem se s ním zastavil. „Ty máš novy auto, Mirku!“ povídám.
„Copak auto, ono nebylo ani drahy, ale já mám taky nové hrob! A ten stál skoro vic, než to auto.“
„Tož to se musim podivať, až pudu na řbitov.“
„Ale běž honem, ať mě stačiš tó nádheru ešče pochváliť, dokáď su naživu! A přectav si, mám to aji s tandémem.“
„Jakto – s tandémem? Co zas to je?“
„No přece dvómistné. Aji pro moju Zdenku!“
„Brzdi, brzdi! Neché teho plkáni. Dyť vy máte přece rodiné hrob.“
„No ja. Ale ten si vyminily sestry. A přece nechceš, abych ležel z vlastni sestró! Dyť to by bylo to – krvesmilstvo! No, šak se podiváš, jaké to je krásné hrob, na krásnym mistě, s krásnym pomnikem, tam se to bude odpočévať. A každyho, gdo přinde na řbitov, pěkně uvidim. Už sem si to aji vyzkóšel.“
„Co sis vyzkóšel? Snáď sis tam už nelihal?!“
„Ale né! Dé pokuj z lihánim do hrobu. Jenom ten rozhled, jaké tam budu měť, sem si vyzkóšel. Jak sem si to tam tak prohližel, tož vidim, jak si to ke mně šmatle babka Klučka. Opirá se o kolo, aby nebylo poznať, že už potřebuje čagan. Šak gvulivá temu kolu nemože zaliť ani kvitka nad svym Jozefem. Přežvékne protézu v hubě a už spusti, až se ji drdol třepe: „Mirkuuu, poď mně zaliť hrob, já už konvu neunesu. Počké, počké! Toď čtu Rodina Mezerova, to je váš nové hrob? No, je pěkné, velké a ten pomnik, to muselo stáť majlant. Ale dyť ste sami dvá, na co máš ten hrob tak velké?!“
„Jak to velké? Já se přece nechám pochovať aji s autobusem!“
Klučka ztuhne, vyvalí oči, potáhne suk na šátku, otočí kolo a už je pryč. Ani nemá zalito! A Josefovi zvadnou macešky.
Tož ho vidíte! Vtipálka. Mirek neušetří ani úctyhodnou osobu na úctyhodném místě!
