Píše se rok 1990 a Petr má po maturitě. Celý život před sebou. Omámila ho dívka Jarmila a nabytá svoboda. Dívá se jí do modrých očí. „Kam do světa spolu vyrazíme. Kam se podíváme?" šeptá ji horkým dechem do ouška. „Nevím. Vymysli něco.“ „Co Amerika? Tam bych možná i žil," láká svou lásku. „Pojedeme tam na turistické vízum. Budeme pracovat načerno. Vyděláme si a našetříme si penízky a za pár let se vrátíme a budeme u nás podnikat. Přece nebudu dřít v nějaké fabrice.“ Petr má svou Jarmilku rád, ale i dolary. „Ještě předtím se vezmeme a do USA pojedeme jako manželé,“ navrhuje Petr. Tak se vzali. Romantika. Bylo jim devatenáct.
Začnou si vyřizovat doklady a vízum. Najednou dostal úřední obálku s modrým pruhem. Nástup na vojnu. Tenkrát se ještě chodilo. Nástup byl až někde k německým hranicím. Mezitím ona někoho potkala. Ten jí pozval na diskotéku. "Proč ne, když jsem pořád sama!" Klasika. Lehce ovíněná skončila v jeho garsonce. Petr se za půl roku vrátil a rozvedli se. Svého snu se nevzdal. Zbohatnout. Vrhnul se do podnikání. Vzal si úvěr. Koupil nemovitost. Otevřel si obchod. Potom další. Dařilo se mu. Nastoupily obchodní řetězce a konjuktura byla pryč. Nemohl jim s cenami konkurovat. Nebyl hloupý. Úvěr měl splacený. Vydělané peníze neutratil. Nehrál si na boháče. Zakoupil levně byty v paneláku a pronajímá je. Vynášejí mu.
Vrátil se ke své profesi. Je šikovný. Strojaře potřebují. Je vedoucí výroby ve známém strojírenském podniku. Je sice pořád rozvedený, ale žije se ženou a mají spolu hezkou dospělou dceru, která jim dělá radost. Učí na vysoké škole. Období svobody mu začalo romanticky a skončilo prakticky. Se mnou chodí každé pondělí hrát tenis a potom posedíme u piva.
