Každým rokem k nám do vesnice přijede pouť. Pouť, která je rozveselením dětských duší a vyprázdněním peněženek rodičů, prarodičů či ostatních příbuzných. Vesnice se naplní výskajícími se dětmi, smích hlaholí od nejmenších až po ty největší. A radost nechybí ani nám dospělým. Já sama, i když čas mně už dávno odvál kolotoče, houpačky či prolejzačky, ráda na pout‘ zavítám.
A první věc, kterou hledám, je pendrek. Ten klasický, černý, dlouhý, který vám může i nemusí vytahat všechny plomby. Radosti je vůbec v tento den na vesnici dost. Cukrová vata láká děti i dospělé, hemží se to tady perníky a tureckým medem. Prostě sladký život.
Dospělí za hlaholu písní a alkoholu si tento významný den také nenechají ujít. A já se přiznám, že se ráda dívám na skotačící děti, potkávám známé tváře a těší mě vidět spokojené tváře ostatních dětí i rodičů. A když si k tomu koupím svůj milovaný pendrek, tak odcházím s pocitem, že to všechno přeci jen nestálo jen za pendrek.
