Všechno se spustilo v roce 1560, kdy se limské ženy začaly hodně zvláštně oblékat. Kde měl velmi koketní model původ, o tom se diskutuje dodneška. Mluví se o dvou variantách. Španělsko-maurský - tedy islámský - vliv nebo neštovice. Druhá verze je zřejmě pravděpodobnější. Možná si nějaká zoufalá bývalá kráska jednou zakryla poďobanou tvář a už to jelo.
Církvi, hlavně limským arcibiskupům, se ale tahle móda vůbec nelíbila. Ze ženy na veřejnosti pod šátkem manto koukalo jen jedno oko. A k tomu všemu byla součástí tohoto zpropadeného outfitu sukně saya, která se maxi sexy způsobem při chůzi vlnila a podtrhávala tak křivky boků. Navíc tento díl oděvu končil těsně nad kotníčkem. Zmíněná zakrytá hlava dámy byla dokonalým prostředkem svádivé koketerie. Jen si, pánové, představte, jak kolem vás v rozvinutém baroku až rokoku prošla žena a hluboce se na vás zahleděla jedním okem. Pak na chvilku popustila manto a tajemně se usmála. Vzápětí se lekla, opět se zakryla a odkvačila. Kdo by se neohlédl, že?
Pročež došlo v průběhu let a staletí k několika zákazům. Katolická církev oděv opakovaně označovala za bezbožný a hříšný, ale limské ženy si vždycky prosadily svou. Pověst vypráví, jak se jednou do sporu "tapadas versus církev " zamotal i místokrál.
Jak to tak bývá, našel se arcibiskup, který přitvrdil. Prostě a jednoduše tapadas zakázal s tim, že pokud se dáma takto oblečená objeví na veřejnosti, skončí v žaláři. Místokrál chtěl být s církví zadobře, a tak rozhodnutí nejen podpořil, ale podepsal i příslušný zákon.
Nastalo okamžitě vzbouření. Ženy tehdy vyšly do ulic jako jeden muž a zákaz nezákaz, všechny zakryté. Když místokrál zjistil, že demonstraci vede jeho rozzuřená manželka, raději své rozhodnutí sice diplomaticky, ale velmi razantně, přehodnotil. Církev necírkev. Zatvrzelému arcibiskupovi nezbylo než couvnout. Holt i místokrál chce mít doma klid...
Tapadas vytlačila až rozpínavá francouzská móda v druhé polovině devatenáctého století. Symbol limského feminismu a velmi svérázného pojetí svobody oblékání se vytratil, ale vzpomíná se na něj dodnes.
Někdy si říkám, že by bylo fajn, kdyby něco takového přišlo i sem. Každá ženská má dny, kdy by bodl manto. Zakrytá, ale chic!
Nechci se rouhat, ale občas zatoužím i po burce...
