Chtěla bych těm svým dvěma dobrým duším následujícími řádky poděkovat za to, že jsou, že mohu být součástí jejich životů a že mají můj nesmírný obdiv.
Nikdo nemůže být rozdílnější než my tři. Jana byla odjakživa sportovkyně, tělocvik byl snad jejím nejoblíbenějším předmětem, zatímco já jej upřímně nenáviděla. Maruška patřila k premiantům třídy, zatímco já k učení přistupovala víceméně ležérně. Stačilo mi, co jsem si pamatovala ze školy, doma jsem učení moc nedala. Jana pocházela z typicky venkovské rodiny, kde byla na prvním místě tvrdá práce a hlavní slovo měl tatínek, Maruška vyrůstala v prostředí plném lásky. Já byla pro své rodiče příčinou jejich zkaženého života (dle jejich častého tvrzení).
Všechny tři jsme však rády četly, přemýšlely o všem možném, měly svá společná drobná tajemství.
První rozdělení přišlo po základní škole. Jana s Maruškou nastoupily na odlišné střední školy, já, s rodinným politickým zatížením, mohla být ráda, že jsem se dostala na učňovskou školu. Následující rok, díky několika statečným lidem, jsem se na střední dostala i já, ovšem děvčata již byla ve „druháku“. Měla jiné zájmy, kamarádky… S Janou jsme se občas potkávaly v tanečních, s Maruškou na chodbách jedné školy.
Postupně jsme odmaturovaly, Jana odešla za prací do Prahy, Maruška kousek od svého bydliště, já o o rok později o něco dál. Postupně jsme se provdaly, měly děti. S Maruškou jsme si psaly (ano, tehdy se ještě posílaly dopisy), párkrát jsme se navštívily, o Janě jsme nevěděly vůbec nic.
A léta pádila dál. Každá z nás prožívala to dobré i horší...
Před čtrnácti lety se několik spolužaček domluvilo a zorganizovalo třídní sraz u příležitosti našich jubilejních 50. narozenin a zároveň 35 let od opuštění základních školních škamen.
Sešla se téměř celá naše třída. S Janou i Maruškou jsme okamžitě navázaly tam, kde jsme před lety skončily a od té doby už jsme v pravidelném kontaktu. Dopisy už si nepíšeme (někdy mi to chybí), ale máme mobily, maily a hlavně osobní setkání. Každá z nás žije někde jinde, přesto se v rámci možností se vídáme v různých časech i místech, při rozličných příležitostech. Důležité je, že jsme na sebe nezapomněly.
Před pár dny Janička zorganizovala další naše setkání na zahradě její rodné chalupy v malé jihočeské vesničce. Přichystala vynikající pohoštění, Maruška i já jsme rovněž přispěly nějakými dobrotami. Naposledy jsme se viděly před dvěma lety, a i když jsme si mezitím psaly i volaly, osobní setkání je přece jen něco jiného.
Jak už jsem napsala výše, lišíme se snad ve všem. Počtem manželů i dětí, rozdílností původních profesí, zájmy, koníčky. Já jsem odešla do předčasného důchodu před pár lety a nemohu si to vynachválit. Maruška už je také oficiální státní rentiérkou, ale jednou nebo dvakrát týdně chodí ještě vypomáhat do své „mateřské“ firmy, kde pracovala mnoho let. Janička stále pracuje na plný úvazek ve firmě, jíž je věrná přes třicet let, a „na odpočinek“ se jí zatím moc nechce. Má „pod palcem“ původní firmu i její „dceru“.
Do dnešního dne je sportovně velice aktivní. S manželem denně (kromě dnů, kdy má trénink) po návratu ze zaměstnání nachodí cca 4 - 10 km (o víkendech 20 - 30!). Dvakrát týdně trénuje kickbox (většina účastníků je ve věku od 17 do 40 let, a to včetně mužů). Jeden víkend věnuje chalupě po rodičích, k níž patří ohromná zahrada s ovocnými stromy a pečlivě upravenými záhonky zeleniny, ovoce i květů. K tomu ještě patří starost o les, napadený před lety kůrovcem. Druhý víkend jezdí k manželovým rodičům. Její dcera žije dlouhodobě v zahraničí. Nedávno se vrátila z ročního pobytu v Africe, a Janička za ní vyrazila dát do pořádku nejen dceřin domeček, ale také zahradu. Vezla s sebou dokonce kosu, aby mohla posekat přerostlou zahradu.
Maruška v relativně volných dnech pomáhá svým snachám s hlídáním a výchovou pěti vnoučat ve věku od 4,5 do 11 let. S manželem pečují o les (rovněž postižený kůrovcem), zahrádku, pomáhají při rekonstrukcích bydlení „mladých“. Maruška je skvělou fotografkou, sobě i svým blízkým vytváří nádherná fotoalba. Několik let pracovala jako místostarostka v obci, kde bydlí, je spoluorganizátorkou různých akcí pro spoluobčany – cyklovýletů, masopustů, retro oslav 1. máje apod. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsou tak proslulé, že se na ně sjíždějí i lidé ze vzdálenějších regionů.
Obě jsou skvělými kuchařkami, hospodyňkami, elegantními dámami, jsou vzdělané, chytré, vtipné. Sdílely se mnou mé životní vzlety i pády, byly mi oporou před lety, kdy jsem přišla o milovaného manžela...
Děvčata, máte můj obdiv a děkuji za to, že jste. Přála bych všem mít takové přítelkyně, jako jste vy! :-)
