Bylo mi 17 let a právě jsem v rámci souvislé praxe sloužila dva dny na porodním sále. Velmi jsem se těšila, ale téměř marně. Dopoledne se v tyto dva dny miminka prostě nerodila. Sálová porodní sestra, vidouc můj zklamaný obličej, s úsměvem a s mírnou nadsázkou pronesla:
„To musíš chodit v noci, to se tu nezastavíme. Kdy vznikají, tehdy se nejspíš rodí.“
Druhý den to vypadalo, že si opravdu ani jednou „nezarodím,“ ale na “hekárně“ hekala jedna maminka, avšak v sedmém měsíci těhotenství.
„Tak to mi asi neklapne,“ posteskla jsem si. Ale klaplo.
Maminka se nečekaně rozrodila a povila drobounkou promodralou holčičku, kterou porodník s asistentkou chvíli křísili a odsávali. Po dramatických, kriticky tichých vteřinách, kdy jediným zvukem bylo šustění odsávačky, se holčička úspěšně nadechla a rozplakala.
I nám všem ostatním vyhrkly slzy, slzy úlevy a radosti z nového života a maminčina štěstí.
„Jak se bude jmenovat?“
„Ivanka,“ špitla vyděšená a zároveň přešťastná maminka.
„Iva nebo Ivana?“ upřesňovala údaj porodní asistentka.
Chvíli jsem zadoufala, ale kdepak: „Ivana,“ pronesla poslední verdikt maminka.
Byla by to příliš velká náhoda, kdybych těsně před odchodem domů stihla „porodit“ svoji jmenovkyni.
I tak jsem byla okouzlená, v tom roce 1973, novým silným zážitkem sestry – žákyňky.
Snad měla a stále má Ivanka z Ráje krásný život.
