Položil velkou tašku na zem a obrátil se na mě s dotazem.
"Bloudím tady už takovou dobu, ztratil jsem se, poradíte, prosím?" upřel na mě své dvě hluboké studny modrých očí, ukrytých pod krásně klenutým obočím.
Nejen z důvodu, že jsem neplavec, jsem se v jeho očích utopila. Jeho prosbě a mé samaritánské povaze, nešlo odolat. I oběd šel stranou.
Na doporučení, která svíral v ruce, a které mi ukázal, stálo: -P, uzel B.
"Na -P jsme a uzel B máte tady, musíte po těch šipkách," navigovala jsem ho.
"Víte já si tam jdu lehnout!" smutně mi oznámil.
"Hm, to tady není nic neobvyklého," odvětila jsem.
"No jo, měl jsem jít do nemocnice na H, ale tam mají obsazeno, tak nevím, jestli dělám dobře?" pokračoval. "Víte já jdu s kolenem," dodal a studánky v jeho očích potemněly tak, že by mu je záviděl i ten největší pohádkář, romantik, básník a malíř.
"S kolenem? To máte z toho, jak běháte za ženskýma!" pokusila jsem se o humor, který je v těchto situacích potřebný k pozitivnímu naladění pacienta.
"Myslíte?" rozradostnil se. "Tak to mi spadl kámen ze srdce. Víte, že máte asi pravdu! Já jsem totiž chytil třetí mízu! A já vůl si myslel, že mám artrózu!" radostně zvolal.
Ach ti muži... Někdy dokáží být tak krásně upřímní! :-)
/napsáno květen 2019/
